Na protějším chodníku vidím nějakého divného chlápka, že to je bezdomovec je celkem zřejmé, dělám teda fotku..
Přecházím jdu kolem něj, zhodnotím situaci. To je naprosto šílený a musím to bezpodmínečně vyfotit, navíc, nemůže se rozeběhnout, protože by si rozbil hubu a tak cvakám.
Asi půlvteřinu na to je vedle mě nějakej cca. šedesátiletej pán, kterej mi začně říkat, že tyhle lidi bych fotit neměl, že je to může rozdráždit a tak. TYVOLE to by mě v životě nenapadlo a jsem vděčnej že mi to řekl. Otevřel mi dveře do nového vnímání světa.
Jenže já jako slušně vychovaný mladý muž ho neposílám doprdele a nemůžu teda přidat do kroku. Ještě cvakám zřejmě jeho bejvák v telefonní budce
a pak to přišlo. Asi metr za mnou on, s vyhrnutym spacákem nad kolena, šílená salva francouzských nadávek. V klidu jsem mu řekl, že neumím francouzsky, na což mi řekl že ví že umim francouzsky, že jestli si myslím že ho baví takhle žít a .. další salva nadávek. Ani nevím co jsem řekl, možná jsem nic neřekl a pokračoval dál. A žiju. Ale další fotku už nemám..
Za chvíli je vše zapomenuto a daří se mi nafotit takovou minisekvenci s elektromobilem v hlavní roli. Mám z toho radost, to bude timelapse!
A za chvíli prásk, jdu, jdu a .. Paříž je plná nádhernejch vyštapicírocanejch šik či chic holek no a proti mně jde jedna taková..říkám si, fotím hodně, ale tohle nedám, a navíc je tu riziko, že by se mi hrůzou rozbil objektiv. Jenže co se nestane, zásah zhůry, to šílený stvoření se zastaví a zeptá se mě, jestli ho nevyfotim. Následuje půlvteřina velkých otazníků a pak..
cvak..
