Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré.

Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.

Díly jako by to bylo antické drama:

Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Akce, která by vás mohla zajímat

Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh

Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku

Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká

Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré

Část pátá, katastrofa ..

Praha je fajn, potkávám pár kamarádů a užívám po šesti týdnech nepracovního víkendu. A pak zubař. V jedenáct jsem na křesle a po zkušenostech s předchozíma osmičkama (3 už jsou venku) nevím co čekat.

Zubařka bojuje, já bojuju, ale po třičtvrtěhodině lítého boje to je bohužel remíza. Půl zubu je venku a půl zubu stále uvnitř. Zubařka by potřebovala víc rukou, ale kolega z vedlejší ordinace má dovolenou. Jsem tedy přeliftovanej na Karlovo Náměstí na zubní chirurgii. Tam pak po třech hodinách čekání přicházím konečně na řadu. Snad poprvé, co se do zubní ordinace fakt těším. Navíc jsou tady všichni hrozně milí. A sympatický.

Spolu se mnou ještě přivezou do ordinace (pro ty kdo na Karláku na stomatochirurgii ještě nebyli, ordinace je místnost asi 5×15 metrů s řekněme 5ti křesly oddělenými přepážkami, takže takovej zubařskej openspace) nějakýho bezdomovce na lůžku. Evidentně opilej, možná dostal přes držku od nějakýho jinýho bezdéčka. Samo že mu nefunguje anestézie na 100%, a tak pořád jen nadává stylem: “děte doprdele, nechte mě bejt. Děte doprdele” a sestřičky ho pořád uklidňujou a doktoři mu poskytujou tu nejlepší péči co může dostat.

No a ke mě přijde doktor, koukne na mě, dá mi anestézii, poodejde a pak ho slyším: “Připravte mi chíru”. Ale to určitě není pro mě, v ordinaci jsou další 2 lidi.

Cítím, jak anestézie začíná působit. Teda je to mnohem větší šleha než jsem původně dostal u zubařky, nebo se to násobí. Strašně srandovní pocit v uchu mám. Asi za deset minut přijde doktor, koukne na mě a říká: “tak půjdeme na to!” a mě se před očima blejskne skalpel. Tak přece byla ta chíra pro mě.

Díky vymoženosti zvané anestézie a tak skvělému personálu co se málokde vidí se však následující asi půlhoďka dá v pohodě přežít. Nakonec mi do pusy namontujou asi 7 samovypadávacích mašliček (stehů) a můžu frčet. Platím třicetikorunu poplatek a ptám se doktora, jestli můžu v pátek letět do Norska. A on, že samozřejmě že pokud nenastanou komplikace, tak můžu.

Komplikace sice nenastávají, ale následuje týden v posteli a na antibiotikách (standardní věc po takovém zákroku), pusa nateklá a sice nic nebolí, cestovat  nejde. A tak ve čtvrtek píšu do Norska, že zítra určitě nemůžu letět a v sobotu ať se mnou tedy Daniel nepočítá. A mě ulítává letadlo. Ale to neva, kupuju let na další pátek.

Pracovně by se mnou stejně nic nebylo. Pusu nemůžu vůbec otevřít, když se hodně přemůžu, tak sním přesnídávku. Mám tedy v Praze extra týden. Mám tak čas zkouknout pár mých oblíbených streamových pořadů. A mezi nimi tento (to pro mě v současnosti důležité zazní kolem druhé minuty). Angličtina. Jasně, lingua franca dnešních dnů. Má smysl šperkovat norštinu? Chci vlastně vůbec v Norsku zůstavat? Nebylo to celý jinak?

Jel jsem do Norska vydělat peníze a vypadnout. Najednou zjišťuju, že jsem sám sebe přesvědčil, že se musím naučit norsky a že tam chci zůstat. Původně jsem chtěl jet na jih, k Bergenskému fjordu sbírat jahody. OK, když nebylo tohle, je super že jsem našel něco jinýho co funguje, ale proč jsem vlastně jel na sever. Jen proto, že byl levnější trajekt z Tallinu do Helsinek než z Rostocku do Trellborgu? Začal jsem se učit norsky jen proto, že jsem si řekl, že když už se teda vylodím v Helsinkách, tak pojedu do Tromsø. A když pojedu do Tromsø, musím se naučit norsky protože na severu prostě musíte umět norsky. Jenže já vlastně na severu už nejsem. A ani jsem nikdy pořádně nebyl. Hmmm, zajímavý. Myslím že je tedy na čase přehodnotit stav.

Chci zůstávat v Norsku? Ne. Je tedy potřeba norština? Ne. Je potřeba angličtina? Ano. Je úroveň mojí angličtiny C2? Ne.

Slovíčka z učebnice norštiny mám naučený celkem všechny, cvičení mi ještě dost chybí, ale pokračovat nebudu. Mělo by to smysl? Ne. Někdy si stačí položit celkem jednoduché otázky aby člověk mohl jít dál.

Dostávám zprávu od jedněch známých, že by chtěli, abych jim dělal průvodce při jejich asi měsíční cestě po národních parcích na západním pobřeží USA v květnu příštího roku. Sešli jsme se a jejich nabídka teda vůbec nezní tak, že by se nedala odmítnout. Vám by to možná znělo fajn, ale mě moc ne. V cestování a všem kolem se trochu vyznám a dělat někomu zdarma řidiče se mi nechce. Domlouváme tedy tak, že oni zaplatí náklady a když seženu další lidi, ti mi mohou zaplatit nějaký honorář, výživný a tak. OK, to už by šlo.

Týden je za mnou a já vyrážím do Wroclawi, odkud mi letí letadlo do Osla (Torp). Wroclaw je fajný polský město. Sice jsem tam kdysi málem dostal přes hubu od místních skínů (a to už jsem ani neměl číro), ale to už je dávno zapomenuto. Teď se sem razim vyspat, abych mohl být ve tři na letišti připraven k odletu.

Cestou na letiště ještě potkávám tohle polské umění. Maj teda dle mého trochu zvrhlý vkus.

Let je fajn

a v sobotu v devět jsem konečně zase u Daniela v plné síle připraven budovat jeho nový dům (a být za to náležitě zaplacen). Kristián když jsem byl pryč, byl na výletě v Ålesundu, což je strááášně krásné norské město. Je zajímavý např. tím, že jsou jeho ulice široké právě na dva koně.

Byl tam u jedněch svých známých – uprchlíků ze Sýrie. Když jsem otevřel dveře a on mě uvítal, málem jsem dostal šok, vypadal jak převtělení Hitlera. Nabarvený vlasy ulízlý na patku a přiblblej knírek. Skoro jsem si to bral osobně. Tak si vyprávíme jak jsme se měli a jsem celkem rád, že jsem zas tam. A pak zase práce. Jelikož Daniel upgraduje dům opravdu zostra, s rodinou se rozhodli, že budou mít teplo rodinného krbu v novém domě také u nového krbu. A tak ten starý musíme zbourat.

No a pak to uklidit a odvézt.

Akční práce pomalu končí a zase se pouštím do starého dobrého…malování.

Strop, lišty, okna, futra, stěny, podlahu v přízemí, dveře, 3 vrstvy a 240 metrů čtverečních plochy. Jakože málo toho opravdu není.

A u Kristiána máme další zajímavou návštěvu. Přijel ten jeho známý Syrský uprchlík – Saed. Kristián se mu tu snažil pomoct s přestěhováním do téhle oblasti. Přece jen kolem Ålesundu není moc co dělat. Saed je právník a v Sýrii se věnoval rodinnému právu. Jo ano, i já jsem z toho byl překvapen, neb takhle ze středoevropského pohledu mi rodinné právo v zemích typu Sýrie přijde poněkud jednostranné. Ale to je jen můj středoevropský pohled.

Každopádně měl zajímavý příběh. Po necelém půlroce od vypuknutí občanské války v Sýrii utekl s rodinou do Lybie, kde pracoval rok a půl jako opravář praček a myček. Potom si za 4 000 dolarů (1 000 USD/os.) koupil pro sebe, svou ženu a dvě děti lístek na palubu uprchlické lodi mířící k Italským břehům. Oni čtyři také byli na lodi jedinní nečernoši. S velkou dávkou štěstí dopluli živí k italským břehům. V Itálii chvíli pobyli v uprchlickém táboře a poprosil o možnost vycestovat do Norska, neb tu má několik známých a tu po pár měsících získal.

O přístupu Italů mluvil téměř v superlativech.

Jsem rád, že máme novýho člena domácnosti. A stále tu samou práci.

Při práci už ale neposlouchám norštinu, a switchnul jsem do angličtiny. Stáhnul jsem si spoustu audiověcí a brainstorming, tentokráte anglický, může začít. Každé slovíčko které neznám si zapisuju, naučím..a pak už ho znám. Easy as a death (hey, je to gramaticky správně?).

Po několika dnech mě to však nějak přestává bavit. Chtělo by to něco..něco..něco..něco poučnějšího. A v mysli si vybavuju jméno z asi předpředloňské diskuse na webtrhu – Pavlína. Nějaká Pavlína. Ne, nějakej Pavlína. Steve Pavlína! A nejen že nacházím stránky plné skvělých poučných informací, a s několika podcasty o podnikání. A jelikož se vrhám touto cestou, proč nečerpat informace i zde?! Přece jen, proč poslouchat pohádky, když můžu poslouchat něco, co mě posune v životě i v podnikání. A ještě to poslouchat v pracovní době! 🙂

Upřímně, zaujal mě ten člověk hned od prvních slov. A tak postupně poslouchám všech jeho 25 podcastů. A pak většinu z nich ještě několikrát.  Podtitul podcastů zní “Stevepavlina.com personal development for smart People podcast nr. xxx”. No a jelikož ještě pořád nevím, jak přesně přeložit to “smart people”, zatím jsem to přeložil jako “osobní rozvoj pro lidi, kteří to mají v hlavě v pořádku, nebo by alespoň chtěli mít”. Je to tak trochu ofenzivní, a určitě to ještě změním, ale tady tuto verzi nechám”.

Jeho první podcast začíná právě takovýmito slovy:

“Jelikož toto je můj první podcast, dovolte mi začít vysvětlením, co myslím pojmem „osobní rozvoj pro lidi kteří to mají v hlavě v pořádku, nebo by alespoň chtěli mít.“ Jsem si jistý, že máte alespoň nějakou zkušenost se samozvanými instantními pseudoodborníky, kteří se vás prostřednictvím laciných frází snaží přesvědčit, že dosáhnete zaručeného úspěchu, (zdraví,) bohatství a štěstí ve všech oblastech života hned potom, co si koupíte to, co prodávají. A, samozřejmě, pokud si to cokoli co prodávají kopíte, zjistíte, že jste zakoupili pouze pár recyklovaných frází, které nemají žádný prožitý obsah. (no) A za čas zjistíte, že jste sice naplnili kapsy těch, kteří takové fráze prodávají, váš život se ale nějak výrazně nezměnil.

Pokud posloucháte tento podcast, budete pravděpodobně inteligení lidé, a já vás nechci degradovat nabízením snadných a rychlých řešení veškerých vašich problémů. Prostě proto, že realita osobního rozvoje taková prostě není. Je to spíše dlouhý, namáhavý a metodický proces proces, který navíc zabere neuvěřitelné množství času úsilí a někdy může být i bolestivý. Ale v dlouhodobém horizontu v řádu let se rozumně vedený osobní rozvoj vyplatí.”

Mezitím co se nestane, přijíždí další obyvatelé bytu. Maďarský pár, se kterýma jsem se kdysi potkal ještě spolu s Kristiánem v tom nákupním centru, kdy jsem zapomněl foťák u umyvadla na záchodech.

Samozřejmě jsem s nima hodil řeč. Bylo to majinko obtížný, neb jejich angličtina nic moc (abych to ilustroval, když jsem se ptal Attily (mužská část páru), kolik mu je, trvalo to dvě napínavé minuty, než jsem se dočkal odpovědi. Chvíli to dokonce vypadalo, že je mu přes sedmdesát, ale nakonec jen třicetsedm).

Jen tak mezi řečí jsem se zeptal, či přijeli hledat do Norska nový život a dozvěděl jsem se, že hledají nový život už potřetí. Prvně to bylo v Maďarsku, podruhé v Německu – což mě zaujalo. A tak jsem se zeptal, co se jim v Německu nelíbilo? A dozvěděl jsem se velké zajímavosti. Pracovali asi dva roky v krásném to městečku jménem Freiburg v hotelnictví, ale tam se k nim prý chovali, jakoby to byli auslendří póvl z východu (tohle udělej, tohle nedělej, přines, odnes, ukliď atd.). Tyvole tak to mě poser. Anglicky bída, německy uměli jen o trochu líp a oni se divěj, jaktože se k nim nechovali jako k Němcům? Pak už jsem se radši neptal, co se jim nelíbilo v Maďarsku, asi by mě odpověď zabila. A na to se ještě necejtim.

Jdu se odreagovat k televizi. Hmmm, wow, jej, co to je, to je mi nějaký povědomý, hej, tam bydlí bejvalá, hej, tam bydlím já! Poznáváte?

Norové potěšili (a mě potěšilo to, že jsem tu reklamu taky našel na YT). V telce běží “Věc”. Byl to můj oblíbenej horror za mých mladých let. Možná to taky pamatujete. VHS, 300x přetočená kazeta, kvalita víc šumění než hraní. Prostě paráda a charakter. A teď střih, o 20 let pozdějc na to koukáte na plazmě v HD kvalitě. Jako to charisma bylo ta tam..

Práce už mě tolik nebaví, ale čím víc tak, tím méně tu jsem na prázdninách. Začínám v devět ráno, hoďka na oběd a z týhle fotky, kterou dělám právě po skončení jednoho takového všedního pracovního dne, vyplývá,

že mám nový pracovní rekord, 11 a čtvrt hodiny v jeden den (hoďka na oběd). Jako sobotkovci by za mě asi radost neměli (a ti norský už vůbec ne), ale víte co já jim na to. Při poslouchání Pavlínovejch podcastů přemýšlím o tom výletu do Ameriky. Vůbec nevím, jak bych to skoulel tak, abych nebyl v mínusu. Jako co to je za vtípky, že bych si měl platit letenku a ještě být rád. Idea, že budu shánět další lidi, abych se dostal do plusu mi nějak neimponuje. Zcestovalej jsem i přes svůj věk násobně víc, než většina Čechů dohromady, dokážu sehnat letenky za půlku, ubytování za třetinu, dva tři dny mi to prostě žere mysl. Až přijde finální čin. Píšu mail ve smyslu: “Když pojedete s cestovkou, bude vás pro dva stát normální třítýdenní okružní cesta národními parky západního USA cca 150 000 Kč  (bez jídla, občas se snídaní). A to budete přivázaný ke skupině a žádný vyhození z kopýtka, zastavení v místech kde to je fajn či naopak přeskočení pro vás nezajímavých míst nepřichází v úvahu. Flxibilita nula. A na návštěvu železničního muzea raději zapomeňte, neboť kam nejede skupina, nejdete ani vy.

Za tu samou cenu nabízím nezapomentutelný výlet na míru (tedy, že budu mít vše zaplaceno (včetně letenky) a navíc chci nějakou tu desetitisícikorunu jako honorář” (to abychom se vešli do rozpočtu).

Večer přišel mail: ..moment, jdu mrknout do inboxu.. “Tak my to bereme.”

Skvělý, tak mám práci na příští jaro! Cestovat a fotit a být za to placenej. Konečně!!! Možná za to mohl Steve Pavlína, ale ať je to jak chce, spí se mi dobře.

Malířské práce už mě fakt neberou. Když jsem přijel, moje první denní mzda mi znásobila veškeré mé cash. V současné době i přesto že to je v absolutních číslech víc než to bylo první den, v relativních číslech už to dělá sotva 1% mého rozpočtu. A to už je čas na filozofování, zda mi to za to stojí.

Stojí, hlavně kvůli tomu, že jsem slíbil ten dům pomoct dodělat. Navíc už jsem v takovém tom, že bych s tím nejradši seknul. A to je právě doba, kdy je potřeba ještě vytrvat. Trochu jako když je v šachu napětí středních pěšců. Čím déle vydrží, tím je pak hra zajímavější. Nebo když běžíte, už vlastně ani už nemůžete, chcete odpadnout, ale každou vteřinu ještě jednu vteřinu přidáte. Pak teprve přijdete na to, kde máte limit.

Navíc když se u toho malování můžu vzdělávat, dá se to vydržet. A k tomu, ty podcasty jsou něco, co by mohlo zajímat spoustu lidí. Pořád se někdo někde ptá, jak v podnikání tohle a jak v podnikání tamto? Přijde mi, že tady je vkusně předneseno “must known” know-how každého podnikatele. A jelikož Pavlina v roce 2010 svoje dílo odcopyrightoval, nic mi nebrání pustit se do překladu a nahrání jeho podcastů v češtině. Snad přinesou užitek a víc odpovědí než otázek všem začínajícím podnikatelům, kteří nemaj dost posh angličtinu na to, aby si to mohli poslechnout v originále.

U Kristiána už mě to taky všechno dokonale sere, Saed odjel, ale Maďaři zůstali. Ne že by mi vadili lidi v bytě, to je fajn. Ale proč zrovna oni?? (navíc mi přestal jít net, i když všem ostatním frčí). Snažím se tam nebýt, beru comp a jdu zpracovávat fotky, číst si a učit se na pláž. Jenže ono je 5 stupňů a tak dostávám zákeřnou nemoc jménem rýma a trávím dva dny v posteli. Pak zas práce a když nejsem tam, jedu na letiště Rygge, tam je teplo, elektřina a internet. A tam můžu něco dělat. A trochu závidět těm, co právě odlítají na Tenerife. Za 239 NOK, no neberte to!

Dny plynou a práce na všech frontách pokračuje. A blíží se ke konci. Jednou cestou do práce mě pobaví partička pravděpodobně polských fachmanů. Jeden dělá, druhej na něj dohlíží a dalších pět okouní. Nedá mi to, obracím káru a musím si je vyfotit.

Je skoro půlka listopadu a po více jak dvou měsících bourání, stavění, malování a vychytávání přichází žena co za tím vším stojí. Vše je jak má (krom podlah, které se budou měnit nakonec a je na to najatá firma) až na……………….

Jojo, 240 metrů čtverečních plochy, stropy, lišty, knihovna, okna, skříně vevnitř, skříně zvenku, zárubně, futra, schody, šprucle u schodů, podlaha v technické místnosti, vše je vymalováno jak má, jen těhle pár prkýnek nějak uniklo naší pozornosti. Takže po zákeřně otázce Danielovy ženy, proč že tyhle prkna nejsou namalovaný jsme se s Danielem dali do nezadržitelnýho smíchu. Je to fakt vtipný, jak kolem něčeho chodíte tak dlouho, až si toho vůbec nevšimnete.

Ještě jsem duchapřítomně řekl, že to bylo schválně, že jsme chtěli alespoň náznakem podpořit ducha domu nechat někde úplně syrové dřevo. Ale to neprochází.

OK, fajn sranda a doděláváme.

Tím pro mě moje oddysea u Daniela pomalu končí a kupuju lístek na trajekt Trellborg-Rostock za snesitelných 55 Euro na pondělí. Dům je vymalovaný, a všechny věci, které bych snad mohl dělat jsou hotové. Stavuju se u Dominika a vidím, že garáž už skoro stojí.

Je velmi překvapený z toho že chci jet zpátky do Čech. Ale chci a tak mu dávám kontakt na Attilu že mu s garáží pak může místo mě pomoct on. Podobně jako Danielovi, chtěl by nakonec ještě pomoct se stěhováním, ale já už bych to nedal. Svoje jsem udělal, svoje jsem vydělal, zažil, poznal, pochopil, naučil se, uplaval, vím co je půlnoční slunce a co jsou mínusové teploty a sníh začátkem října. Znám barvu fjordů, severských lesů, vím, jak skvělé je koupat se v divoké řece. Být v krajině, kde kolem sebe nemáte desítky kilometrů nic krom divočiny. Vím, kdy je v Norsku benzín od 2-3 NOK levnější než jindy (obvykle o víkendu), poznal jsem prvně v životě antisemitismus v jeho nejsyrovější formě, kdy jsem se bavil s člověkem, Norem, inteligentním, úplně normálním a on mi jen tak mezi řečí řekl, že všichni lidi jsou super..až na Židy, že Hitler umřel moc brzo.

Poznal jsem několik Norů velmi blízce, i jsem nahlédl alespoň trochu pod pokličku norské společnosti. Jestli je něco naprostá urban legend, tak to, že jsou Norové psí čumáci – právě naopak, jsou to velmi přátelští a otevření lidé.

Ano Norsko je drahé, ale s trochou znalostí nemusíte utratit majlant (nakupujte v KIWI a Rema 1000, MENU si nechte na příště). Proč kupovat 250g másla za 26 NOK, když můžete koupit půlkilo za 30 NOK. Lososy a kuřata jsou levnější než u nás. Jo, hovězí není (cca. 250 NOK/kg) , ale když si uděláte výlet do Švédska na giganákup (jako to Norové běžně dělají), tak i to hovězí nebo vajíčka vás nevyjdou draho. Ani na české koruny a to asi nemusím zmiňovat to, že tady má koruna trochu jinou váhu, pokud tu krom utrácení i vyděláváte. Jen pokud kouříte, tak máte potíž, 50 g tabaku tu stojí 250 NOK. Ale kdo by ještě dnes kouřil, že.

Viděl jsem soby, losa (ale toho jen v dálce na obzoru), slyšel jsem o vlcích, kteří žijí v okolí Mosseporten, ale bát se jich prý nemusím, oni se bojí víc lidí a pravděpodobnost že bych nějakého vůbec mohl alespoň vidět je skoro nulová. Viděl jsem na vedlejší zahradě srnku okusovat strom. Jedl jsem lesní borůvky a jahody, kterých tu je tolik, že je to jako plevel.

Tak tohle všechno a ještě mnohem víc jsem poznal.

aby taky ne, za 5 měsíců.

V sobotu si ještě dělám nostalgický výlet po okolí, v neděli ještě jdu pracovně něco dodělat a taky mě čeká výplata za poslední dva týdny. Má to být celkem nekulatá částka. Ale částka se zakulatí, ta část do kulatiny je totiž prý bonus. A to fakt hodně štědrej.

A pak jdu dom, kde oznamuju, že zítra vyrážím . Nakoupil jsem jako poděkování nějaký věci (hlavně k jídlu) a je to jeden z takvých těch fajn večerů, až je mi líto, že takové nebyly všechny v poslední době. To bych se tam zdržoval víc. Ale tak je to vždycky.

Dávám všem pápá, odstraňuju shíh a námrazu z auta, otočím klíčkem, noha na plynu a jedu směr Praha. Při pročítání podnikatelskejch blogů jsem taky objevil ten, který píše Jiří Rostecký, kde nabízí mentoring. Inu říkám si, že bych fakt rád, kdyby mi někdo píchnul s tímhle webem a vůbec s tím, abych se nějak internetově odpíchl ode dna, kde už se zbytečně dlouho plácám. A tak v kontaktech vyplňuju potřebné údaje ..moment, ještě překontrolovat.. a odesílám.

Odpověď však nikdy nepřišla.

Švédové bavěj, jsou to větší čecháčkové (Bože jak já nesnášim tenhle nicneříkající výraz – ale když jde o označení Švédů, tak proč ne?!:), než Češi. Evidentně jim někdo zakázal billboardy, a tak to Švédové vyřešili po svém. Všude kolem dálnice stojej na polích návěsy s reklamníma plachtama.

Kdo nemá návěs, vystačí si s přívěsem.

A jsou lidé, kteří evidentně zdědili nějaké takové zařízení z předpotopní éry.

Cesta plyne a za chvíli tu je přístav Trelleborg, odkud mě loď – trajekt, převeze ze Skandinávie až na mou matičku Evropu, konkrétně do Rostocku.

Kde potkávám pár solidních Harleyářů (Ramba ale neznali), co byli ve Švédsku na rybách.

Naloďuju se na loď s pro mě příznačným jménem Huckleberry Finn.

Příznačným proto, že jsem si cestou sem pořídil, inspirován Karlem Mindless Novotným, knihu The Hero and the outlow (hrdina nebo psanec), která popisuje značky jako archetypy. A jelikož i lidi jsou značky a dle mého, čím více budeme vědět o tom, kdo z podstaty jsme, tím líp se nám (vám) bude žít. Je důležité objevit tu nejzákladnější podstatu, o které už psal Carl Gustav Jung ve své Červené knize (dělám machry, ale ještě jsem jí nečet). Huckleberry Finn je dle mě takovým prototypem jednoho archetypu. A právě jednoho z těch, který mě charakterizuje.

Plavba je strašně nudná. Šest hodin tmy a vody všude dokola. Na netu pročítám blog jakéhosi Bronziho, který píše o svém internetovém podnikání – jak co dělal a kolik vydělal. Jen už to všechno promazal. Najednou se internet “automaticky odpojí” a nezprovozní ho ani tureckej sultán. A tak si říkám, že bych konečně mohl zkouknout Vzpouru v Kautokeinu – kterou jsem si už začátkem své cesty stáhl abych trochu poznal norskou kulturu. Už jsem se o to asi třikrát pokusil, ale nikdy jsem nepřekonal prvních 10 minut. Kedže teď nebylo kam spěchat, film jsem dokoukal. A co víc, po 15 minutách jsem nelitoval ani vteřiny.

Film popisuje skutečné události, které se odehrály před 160 lety v laponském městečku Kautokeino. Příběh mě dostal tím, jak strašně je současný. Jestli můžu doporučit jeden film, tak je to (po Kmotrovi:) právě tento. Nebudete litovat. A dejte mu aspoň 15 minut. Je ryzí.

Přichází okamžik vylodění v Rostocku a cesta po pevnině až do Prahy. Jelikož mám strašnej hlad na kebab, zajíždím do města a i v tuhle pozdní hodinu jednu otevřenou kebabárnu objevuju.

Jo a zapmněl jsem se zmínit. Končím s Colou. Vím, že to nebude procházka růžovým sadem, přece jen jsem závislej už skoro 30 let (ano, měl jsem ke Cole přístup i za komančů a začal jsem fákt brzo). Ale já to dám. Myslel jsem při pobytu v Norsku, že mě vyléčí cena, ale po pár lahvích jsem přešel k levnější a přitom pitné alternativě a těch 10 NOK denně za lahev jsem si mohl bez výčitek dovolit. Takže voila, toto je moje nová selfie!

Jaký to rozdíl od té před čtyřmi či kolika měsíci..

S plynem pod podlahou mířím směr Praha, vystupuju z auta, a jsem po téměř pěti měsících zase doma

Závěrečná finanční rekapitulace:

Příjem z práce cca 230 000

Příjem přes airbnb 132 000 – dejme tomu 30 000 náklady

Výdaje a náklady s cestou cca 80 000 (včetně zimních pneu)

No a dá to slušnejch 252 000 do kasičky.

…..Wow, tak takhle intenzivní čas jsem už dávno nestrávil. Hlava je plná zážitků a abych jí vyčistil, napadá mě pouze jedinné. Odjet na měsíc do pouště. Kupuju za 480 Kč letenku z Budapeště do Tel-Avivu. A odtamtud pak zamířím do Negevské pouště. A hned potom na nezapomenutelnou cestu po národních parcích Západu USA.

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval. Zobrazit archiv autora: Ruben Lang