Po skvělém letním Islandském dobrodružství, slovo dalo slovo a vydali jsme se s parťákem Janem na Island znovu. Tentokráte v lednu – Přece jen v létě máme Island projetý křížem krážem. Inspirací nám také byla skvělá cena letenek, zpáteční z Budapešti za 3500/kus. No neberte to. A výlet to byl skvělý a poučný, s takovýmto itinerářem:
Plánujete podobný trip? mrkněte na web Křížem Krážem Islandem ideálně do rubriky Vše, co chcete vědět před cestou.
Akce, která by vás mohla zajímat
Letecky na Island
Teda, začal se samozřejmě v Praze s tím, že do letadla jsme se nalodili v Budapešti, kde bylo zrovna -17° (tedy asi o 20° míň, než v naší cílové destinaci), původně plánovanou menší túru městem tedy rychle ukončujem a jedeme směr letiště Ferenze Liszta (to byl klavírista, ve své době populární více než M. Jackson v 90. letech 20. století). A tam se započal první zádrhel cesty. Měl jsem s sebou pouze příruční zavazadlo a v něm drona. Avšak dle regulí platných na Budapešťském letišti nesmíte mít drona v příručním zavazadle (ano právě takovou hovadinu tam vymysleli – nedivil bych se kdyby po lobbingu Wizzairu – aby si lidé převážející drona museli zaplatit zavazadlo k odbavení). Takže náš první úkol na cestě je udělat z příručního zavazadla zavazadlo k odbavení. Což samo o sobě problém není, ovšem s tím, že jsem potřeboval, aby dron přežil cestu bez úhony. Tedy časová rezerva, kterou jsme nevyužili pro procházku se nám dost hodila.
Vyřešilo to pár naplněných půllitrových lahví, které složily jako výztuha víka kufříku a spousta ponožek okolo drona. Byl jak v bavlnce. A hlavně přežil.
Vystupujem z letadla a máme před sebou další quest, vyzvednout si auto. Objednal jsem v rámci úspor nejlevnější řešení (na 11 dní za pouhých 276 Eur), ovšem tyto levnější půjčovny často nebývají na letišti, ale svážejí své klienty z letiště do svých centrál, které jsou obvykle +- 5 km vzdáleny. Jenže nás nikdo nečekal. Napsal jsem totiž přílet o hodinu dřív, navíc letadlo mělo asi půlhodinu zpoždění. Dovolat se nám nepodařilo (něco tam automat žvanil islandsky, vyznejte se v tom..), ale naštěstí jeden z pracovníků konkurenční autopůjčovny, kterého jsem oslovil říkal, že sousedí ve stejné budově a tak o nás dá vědět (vzal by nás, ale měl plno). A stalo se.
oblast kolem Selfoss – nejlepší lokalita pro výlety po Islandu
Půlhodinu na to už jsme jeli s někým z týmu té naší autopůjčovny k nim do centrály, převzali si Hiunday i10 (odolali jsme nabídce spousty zbytečných pojištění pro nesmyslné případy a vydali se do asi 100 km vzdáleného města Selfoss, kde jsme měli zabookované naše ubytování na celý týden za cca. 300 Eur . Selfoss jsme nevybrali náhodou. Nachází se totiž téměř uprostřed oblasti zvané Zlatý Okruh (Þingvellir, Gullfoss, Geyser), v dojezdové vzdálenosti od dobrých 50% tradičních islandských lákadel – vodopády Seljalandfoss, Skógafoss, Háifoss, údolí Gjáin, opuštěná DC-3 na plážá Sólheimasandur, slavná Černá pláž a s hodně těžkou nohou na plynu i přeslavná Ledovcová Laguna – však znáte.
Dle předpovědi počasí nás čekají dva překrásné dny a tak je jdeme (jedeme) náležitě využít. Nutno podotknout, že v půli ledna znamená den čas od 11:00 do 16:00, tedy pouhých 5 hodin. (Pokud cestujete na Islandu autem, minimálně v zimě se vám bude hodit web Road.is, kde zjistíte sjízdnost silnic).
Zlatý okruh
První den dáváme hned tu největší turistickou mantru Islandu, Gullfoss, A geotermální oblast Haukadalur. Je neuvěřitelný, jak je na těchto místech snad stejně lidí jako v létě. Brrrr.
Tam potkávám nejkrásnější kámen, který jsem kdy viděl. Tedy kámen je to normální, ale je strašně hezky zabalenej do zimního hávu. Bohužel se mi do záběru vměstnali vetřelci na pozadí, no ale i tak si myslím dovedete představit, jaké podmínky tam panovaly.
A hned o kus dál je Geyser, ten, který dal jméno všem svého druhu. 
Aktivní je pravděpodobně již 10.000 let, první písemné zmínky o něm jsou z roku 1294, a jméno Geyser dostal někdy v 18. století. V té době dosahovaly erupce kolem 170 metrů. Páni, to musela být podívaná. Bohužel Geysir má erupce značne nepravidelné a někdy se úplně odmlčí i na několik let. Čekat tedy na něj se dá přirovnat k čekání na Godota.
Naštěstí, jen pár desítek metrů odtud je vzdálený gejzír Strokkur, který má erupce každých cca. 5-8 min jež obvykle dosahují výšky kolem 20 metrů. Pravdou je, že někdy je erupce vody vysoká jen 3-5 metrů a to jsou pak vzdechy lidí kolem značně zklamané. Zato když je to hodně, vřískot kolemstojících nezná mezí!
Užíváme suprové zimy (sice se to zdá drsný, ale je jen asi -5°, takže žádná hrůza) a jedem jen o pár kilometrů dál, ke na nás čeká vodopád Gullfoss.
Všude krásně sluníčko, sníh a miliony turistů. Inu Zlatý Okruh. snad všichni co přijedou na Island jedou právě sem. Loni jich bylo 1 200 000 a každý rok se toto číslo o cca 25-30% navyšuje.
Ale je tu krásně. Jestli má někde Ledová královna sídlo, tak to musí být někde poblíž.
A jestli se ptáte, kde jsou všichni ti lidé..? Tak vězte že prohráli souboj s Photoshopovou funkcí remove object. Bez nich je to totiž takové .. hm, jak to říct .. lepší.
Čas docela rychle běží a tak jedem zas pomalu dom. Ještě předtím se ale stavujem v Krónanu nakoupit (to je jedno z míst, kde se vám při nakupování na Islandu neprotočej panenky úplně, ale jenom trochu:). Tady se můžete dočíst, jak na Islandu ušetřit.
Nadruhý den další várka islandskýh monumentů, pohodlně se usaďtě!
Jižní Island – vodopády a další zajímavosti
Vyrážíme brzo ráno, protože chceme stihnout východ slunce nad už téměř 50 let opuštěnou DC-3kou. A když míjíme Seljalandfoss, tak se bavím. Všechny země světa nasvěcujou kostely, hrady a zámky a tady maj nasvícenej vodopád, supér! A jsme tu sami, neuvěřitelný.
Bohužel taková ta klasická procházka za vodopád protentokráte nepřicházi v úvahu. Chodníky pokrývá ledová krusta a cestička je zavřená. Není se čemu divit, kdyby to tak nebylo, mohli by na místním parkovišti otevřít úrazové oddělení a měli by plno.
Wow, to snad není možný, taková atrakce a jsme tu sami! Užíváme chvíli kouzlo okamžiku, sedáme do auta a jedem k Sólheimasandur. Od silnice je potřeba k opuštěné DC-3ce jít asi 4O minut pěšky. Ještě před 2 lety šlo jet autem, ale turisté dělali na té cestě takový bordel, že se místní farmáři rozhodli jí prostě pro cizáky zavřít a choďte si pěšky.
No už cestou tam je jasný, že fotit tady vrak letadla při východu slunce má dnes v plánu víc lidí. Prostě islandská klasika, někdy je to tu skoro jak v Indii, nikdy nejste sami. Nad obzorem je však taková prapodivná oblačnost, tak ani fotky nejsou nijak famózní. Chodím kolem dokola a snažím se najít nějakej pěknej úhel, ale však víte, kde nic není …
Kdo mě znáte, víte, že jsem člověk s lítámím v krvi (a teď už to víte všichni), tak mě vždycky potěší, když se můžu podívat do kokpitu. Pravda, tady je ‘trochu očesaný’ (úplný ledadlový kabríolet:). Však ale prolézat se tam a užít si to je fajn. Už jen kvůli tomu se sem vyplatí jet.
Ano, pravda, horizont je sice na první pohled nakloněný, ale právě tak, aby byl do roviny kokpit. Když tedy nakloníte hlavu trochu doprava, doufám že budete mít pocit, že jste tam.
No je to tu fajn, ale příliš lidí. Tak se vydáváme na další třičtvrtěhodinovou cestu od vraku k autu a odtamtud k vodopádu Skógafoss.
Lidí už je u něj o poznání víc než ráno u Seljalandfoss. Nedivím se, je tu krásně, úplně kýčovitě. Pavlína Jarošová, slavná to portrétní fotografka k tomu vždy nezapomene dodat: ‘Kýč jak bič’. Však se podívejte:
pohled zhora:
a mám tu i nějaké droní pohyblivé obrázky
To bylo drámo, co?!
Nevím co mě to popadlo, ale dali jsme si s Honzou závody, kdo to vyběhne první nahoru, na vrchní vyhlídku. Teda závodil jsem jenom já a dal jsem to závodním tempem asi do třetiny. A pak jsem měl až nahoru jazyk na vestě. No jo, svět už není, jaký býval.
Cestou zpět zas obchoďák Krónan v Selfossu a jdeme do postele. Další dva dny je venku nevábně (předpověď nelhala) a tak se oddáváme digitálnímu nomádství.
Začíná se rozednívat a z okna, se nám naskýtá takovýhle pohled. 
tak to vypadá, že dnes bude zase pěkně. Plánujem výlet ke kráteru Kerið a pak ještě do nedalekého národního parku Þingvellir (výslovností pak Thingvetlír).
Kerið, asi 3000 let starý kráter vulkanického původu je v té sněhové závěji k nepoznání. Jezírko je pokryté ledem a zasněžené, takže poté co zaplatíte 400 ISK vstupný uvidíte v zimě asi toto.
No, když už jsme tam byli, sešli jsme dolů a já alespoň udělal pár kroků po zamrzlém jezeře a měl skvělý pocit, že chodím po 3000 let staré vodě. Za ty prachy to pak prostě stálo!
Þingvellir – Islandský poklad
A pak do NP Þingvellir. Ale jelikož jsme byli ráno ‘líný svině’ a v zimě se po islandských silnicich, na kterých je asi 5 cm silná vrstva ledu nedá jet příliš rychle (což ostatně nejde ani v létě), přijíždíme sem už téměř za tmy.
Tak to vypadá že si to tu necháme ještě na zítra.
Þingvellir se tedy stává nadruhý den naším primárním cílem. Pokud máte právě dějepis, tak můžete na svojí paní učitelku zamachrovat tím, že víte, že právě tady byl roku 930 založen první parlament moderní doby. Až v roce 1844 parlament místní přesunuli do Reykjavíku, dnes hlavního města Islandu. Počasí nám ale moc nepřeje, po cestě k vodopádu Öxarárfoss se zatáhne už úpně a vypadá to tam, jako bychom šli na polární výpravu.
Tohle není turistická idylka a opět myslím na to norské – okřídlené – není špatného počasí, je jen špatné oblečení. A to, bohužel pro nás, máme na sobě.
A co se nestane? Zázrak! Než stačíme dojít k autu, tak se mraky rozestoupily a na Zemi proniklo slunce. Wow, konečně chápu tu ‘poučku’, že na Islandu se počasí mění co 5 minut. Öxarárfoss je teď zalitý zlatavým slunečním závojem, obloha je úplný azúro. A tyto dvě fotky od sebe dělí pouhých 23 minut.
Využíváme krásnýho počasí k procházce mezi skalisky (právě tam, kde se točil kus seriálu, který možná znáte. Hra o trůny, či tak nějak se to jmenuje). Teď v zimě se mi tu líbí mnohem víc, než v létě. Protože v létě to tu vypadá, jako 50 odstítů černé, kdežto teď je to navíc pocukrované sněhem a to tomu zdejšímu prostředí dodává úžasný kontrast a hloubku. Skvělý.
Takovéto pyramidky se dřív stavěly kvůli orientaci v terénu.
Príma procházka a když už jsme tady, tak proč nezavítat do Reykjavíku, že? Jedno z nejdražších hlavních měst světa si nesmíme nechat ujít.
Dny jsou krátký a opět se smráká, což ale pro objevování města není na překážku. Naopak, mnohým městům příkrov tmy pomůže. Ovšem Reykjavík je celkem hezký město i přes den to nutno uznat. Krom několika lokalit jsou to vlastně samé rodinné domy. Big Town.
Pro začátek se jdeme zahřát pivem a kafem do jednoho z Reykjavíkských podniků.
Bratru, za pivo platíme asi 1700 ISK, na naše asi třistapade. Teda tady vědí, jak vydělat prachy. Krach na ně!! Norsko hadr. Děs.
A pak hned do ulic
A pak spát.
Povětrnostní podmínky na zimním Islandu
Cesta z Reykjavíku dom se však díky počasí stává adrenalinovou atrakcí. Sněží jak ďas, chvílemi je viditelnost sotva 20 metrů. Skoro zastavuju, ale kolemjedoucí jsou drsňáci. Valej to 70 tkou ‘jako by se nechumelilo’. Nechápu. Jakože fakt. Dokonce vidíme dvě nehody.
A co se nestane? Večer dávám řeč s naším panem domácím a i on jel právě před chvílí z Reykjavíku. A hrdě mi oznámil, že byl jeden z těch, co to valil 70 a víc. Zkusil jsem ‘argumentovat’ že jet na zledovatělé silnici při v reálu rychlosti auta vlastně nulové viditelnosti je ‘trochu divoký’. Jen tak odvětil: ‘V pohodě, mám v pneu hřebíky a tu cestu perfektně znám.’ Inu dobrá.
Na další den vyrážíme směr Háifoss, jedno z našim oblíbených míst ještě z léta, kdy tu ani uprostřed turistické sezóny téměř nikdo nebyl.
Cestou se zastavujeme u Hjálparfoss, takový malinký vodopádek hned poblíž silnice č.32. Od hlavní jedeme asi 500 metrů po naprosto zasněžené a zamrzlé polní cestě. To je s Hyundai i10 úplná rally panečku. Baví mě to!!
No moc zajímavý to tu není ani v létě, dobrý tak na svačinu, ale to je tak vše (v Islandských intencích samozřejmě!) a jedem rally zpět na hlavní – víc než jízdu po silnici to připomíná jízdu v ledovém korytu. Dobrý na tom je, že ať děláte jakýkoli skopičiny, tak ven prostě nemůžete vypadnout.
Potom pár kilometrů směrem na severovýchod, jakoby směrem do islandského vnitrozemí, provoz nulový. Na hlavní doprava, prudce do kopce a za chvíli vysedáme z auta u odbočky v vodopádu. A je před náma 7 kilometrů naprosto zasněženou krajinou. Hned ze začátku vidíme ještě stopy nějakého auta, ale po chvíli končí, propadají se a poblíž je zlomená lopata. Auto už nikde. A to bylo asi po 100 metrech. Jestli tady někdo chtěl dát těch skoro 7 kilometrů autem, tak byl fakt odvážnej (místy je dobrý metr sněhu, možná i trochu víc).
Hmmm..Háifoss je stále krásný. A bez vlezlejch turistů.
No řekněte, nevyplatí se za takovouhle podívanou jít 7 km sněhovou pustinou?! Jo, ono to tak na té fotce není vidět, ale vodopád má 122 metrů, tedy asi 2x tolik, co Petřínská rozhledna.
Chvíle kochání a jdeme zpět.
Nedaleko odsud a na té samé odbočce z hlavní cesty je Gjáin, pohádková krajina, kde žijí Elfové, ale jiným směrem než Háifoss, takže to dnes nemáme šanci stihnout. A myslím, že krásu Gjáin dělá především jejich letních 50 odstínů zelené a pokud je tedy teď pod sněhem, asi to tam nebude tak sexy.
Jsme zpět doma a týden v našem ubytování se nám naplnil, nazítří vyrážíme směr jihovýchod. Předpověď je k nám milá a tak to vypadá na skvělý den. Naším cílem je Höfn, městečko na jihovýchodě Islandu, které už máme omrklé z léta, kdy jsme tam pár dní také strávili. A cestou samé krásy.
Děláme bleskovou zastávku u Seljalandfoss, kde ledová krusta z chodníků zmizela a dá se tedy jít opět až za vodopád. No neměli jsme to dělat, protože nám ‘napršelo’ na kalhoty a mít v teplotách kolem nuly úplně mokrý kalhoty není nic moc. Naštěstí máme v autě vyhřívaný sedačky.
Zatím tedy moc krásně není, ale předpověď počasí říká, že by se to mělo s postupem času zlepšovat.
A je to pravda. Míjíme vodopád Skógafoss, odbočku k Ostrovům západních lidí Vestmannaeyjar a blížíme se k nejjižnějšímu místu islandu, městečku Vík í Mýrdal (kde je v létě celkem fajnej, i když absolutně přelidněnej kemp). A poblíž na skaliskách spousty fešáků Papuchalků.
Jednou z místních atrakcí je Černá pláž Reynisfjara a hned u ní jeskyně Hálsanefshellir, která má stěny z takových vulkanických šestihranů. Pro mě celkem fajn, ale pro geology myslim to tady musí být jeden obrovskej orgasmus.
A marně tu mají napsáno: ”!!POZOR NA VLNY, JSOU NEBEZPEČNÉ!!”, jednou za čas si tu moře někoho vezme. Naposledy asi před měsícem německou turistku.
Jestli na Islandu v zimě něco chybí, tak ovce. Zatímco v létě jich je všude plno, teď v zimě jsme je zahlédli jen jednou, někde u stodoly, ven se jim nechtělo. Ale koňů je venku pořád stejně. V létě to v poměru k ovcím nevypadá, že by jich tu měli nějak moc, ale teď v zimě se zdá, že jsou na každým rohu. A sekne jim to.
Míjíme Vík, potom i slavný kostel Hofskirkja a přejíždíme (po pár set kilometrech) most, blinkr, odbočení doleva a jsme tam.
Jökulsárlón – Ledovcová laguna, hurá!
Počasí krásný, bohužel sluníčko už pod horizontem, přece jen těch 350 kilometrů nějakou chvíli trvá, tím spíš že se zastávkama.
Jdeme zas kus kolem jezera, ale protentokráte žádné zvuky lámajícího se ledu neslyšíme, přece jen v těchto teplotách kolem nuly se asi led zas tak často lámat nebude. Dokonce ani žádný turistický vozítka tu teď v Laguně nejezděj, asi by mohly zamrznout.
Stavujeme se ještě na ledové pláži (téz zvané ‘Diamamtová pláž’) , kde moře vrací na břeh kusy ledových ker (z nichž mnohé jsou několik metrů velké). Nějací Japonci tam mají photosession, dělaj blbosti a jeden z nich končí úplně mokrej. Ale evidentně se bavěj.
A hurá do Höfnu, do našeho dalšího Airbnb bydlení.
Höfn je taový maloměstečko, krom jedný hamburgrárny a benzínky tam nic moc není (OK, v létě tu je obrovskej kemp), ale je to tu sympatický a jsou tu strašně hezký pohledy přes moře na největší evropský ledovec Vatnajökull.
Nazítří je předpověď nevalná, ale ještě si chceme udělat výlet zpět k Ledovcové laguně a trochu víc si jí užít. A taky mrknout k její sestře Fjallsárlón.
Předpověď nekecá, my tvrdošíjně jedeme k oběma lagunám, ale je to marný, je to marný, je to marný, je to marný. A zbytečný. Vlastně ani pořádně nevystupujeme z auta. Je hnusně, fouká silný vítr. A k tomu nikde poblíž benzínka a kontrolka svítí ostošest, snad to zvládnem zpátky do Höfnu. Vítejte na Islandu hloupí a pošetilí turisté!
Cestou potkáváme zajímavou stavbu. Opuštěnou, ale hezkou. Takových je na Islandu spousta.
Užíváme si druhou noc a jedem dál na východ.
Míjíme opuštěnou vísku, kde se nám v létě podařilo natočit jedno virální video, které má do dnešního dne asi 226 000 shlédnutí.
EDIT: tak jak tak koukám, mistři od YT to video smazali. Díky kluci!
Potkáváme nějakého toulavého soba, který je ale tak plachý, že než zastavím, vytáhnu foťák, tak je fuč. Za soumaraku se před námi rozprostírá krása Reydarfjorduru, z vyhlídky za zálivem, kde neodolám a proletím se s dronem. (A kde jsme mimo jiné v létě poprvně na Islandu na několik dní kempovali).
A pak už rovnou do našeho dnešního ubytka v Egilsstaðir – metropole východního Islandu (s úchvatnými 3000 obyvateli). Chvíli bloudíme a pak hned..postel! A jaká skvělá. Suveréně nejlepší z našeho pobytu. Za 30 Eur/os/noc, no neberte to!
Severní oblast Islandu
Ráno se pak vydáme na nejdelší etapu naší cesty. Opouštíme Egilsstaðir, míjíme islandské náhorní plošiny severovýchodu..
hejně lemované takovýmito značkami..
..rád bych na tomto místě upozornil, abyste tyto značky respektovali. Už jen kvůli své peněžence. Slyšeli jsme o případu, kdy dotyčného stálo 500 000 ISK ho odtamtud vytáhnout!..
děláme si skoro 50 kilometrový výlet mimo Ring road k vodopádu Dettifoss (tady bych jen rád upozornil ty, kteří k němu budou chtít jet, že v zimě je ‘východní’ cesta – silnice č. 864 zavřená, příjezd k vodopádu je možný jen po silnici č. 862!), který je ale kvůli sněhu dostupný jen ze vzdálené vyhlídky (tedy viděl jsem tam nějaké stopy odvážlivců směrem dolů k vodopádu, ale..hmm..vedly jen jedním směrem..)
Poblíž Mývatnu se v geotermální oblasti Hverir-Namaskard procházíme mezi termálním sirnými poli (to si nepřejte cítit)
míjíme jedny z těch krásných vodopádů (které tedy po západu slunce už tolik nezáří) – Góðafoss (jak krásně jsem o nich v létě psal..)
Sjezd k Akureyri je krásnej a to jejich letiště, který vede do jezera mě fascinuje, dáváme si tam nějakej ten párek v rohlíku a po chvíli odpočinku spěcháme dál. Na rozdíl od minule jsme si totiž zarezervovali ‘lístky’ na zítřek do Modré Laguny, na osmou. To byly poslední vstupenky, které měli asi 5 dní dopředu. Jinak pak zas až hodně večer, kolem pátý. Jenže to už je tma a navíc nám v sedm letí letadlo, tak bychom si to moc neužili.
Kilometry, desítky kilometrů, stovky kilometrů ubíhají. A najednou se to stane. Obloha se prozáří a .. moment.. je tam! Polární záře, severní světlo, aurora borealis. Těší mě.
Malá zastávka v Reykjavíku, tentokráte na hamburgra (restaurace už neměly otevřeno, ale maj tam dost stánků primárně sloužící pijanům) a pak ještě kus k Modré Laguně. Jsou 3 ráno, máme dneska za sebou skvělých 692 kilometrů a jdem si dát úsporného šlofíka v autě (s námi jsou tu na parkovišti ještě jedni nedočkavci, jinak prázdno).
Ráno hurá do fronty a šup do vody. Má něco mezi 38°-40°, takže se v tom dá být. A na xicht si můžete napatlat nějaké křemíkové bahno. Pak to vypadá nějak takto.
A to by bylo z výletu pomalu vše, protože – vrátit auto, nasednout na letadlo, doletět do Budapešti, koupit si lístky na vlak, přetransportovat se nočním Budapeštěm z letiště na vlakáč, koupit si nějakou baštu, nasednout na vlak, přejet pár statních hranic, dát si ve vlaku svíčkovou s Plzní za míň, než stálo nějaký islandský pivo v Reykjavíku – tady moc už není o čem psát.
Tak zas někdy.!
Kam dál?
Letní šestitýdenní islandské dobrodružství
Tip: pro plánování cesty na Island mrkněte na nejlepší web o Islandu – Iceland the Beautiful.
