Soubor článků o pětitýdenní cestě po národních parcích USA
1. Příprava a cesta: koupě letenky, itinerář, vyřízení ESTA, rezervace auta, cesta do USA, imigrační, půjčení automobilu
2. Seattle – San Francisco: Seattle, Olympic NP, Mount st. Helens, Evergreen muzeum letectví, Sea Lion´s cave, Crater Lake NP, Redwood SP, Ferndale, Avenue of Giants, City of 10000 Buddhas, Kalifornské železniční muzeum, Muzeum letectví v CA, Sacramento, San Francisco
3. San Francisco – Las Vegas: Modesto, Yosemite NP, Mariposa grove, Mojave air & space port, Death Valley NP
4. Las Vegas – Hoover dam: Hotel Stratosphere, Hooverova přehrada, večerní Strip
5. Zion NP – Grand Canyon NP: Valley of Fire, Zion NP, Bryce Canyon NP, Grand Canyon NP
6. Page – Salt Lake City: Page, Horseshoe bend, Glen Canyon, Antelope Canyon, Monument Valley, Gooseneck SP, Moki Dugway, Natural bridges NP, Arches NP, Canyonlands NP
7. Salt Lake City – Seattle: Salt Lake City, Jackson Hole, Grand Teton NP, YELLOWSTONE NP, Továrna Boeing v Everettu, Mount Rainier NP, skutečný rozpočet celé cesty
8. Rady a tipy pro cestu do USA
Akce, která by vás mohla zajímat
Vivat moderní svět a navigace. Jako opravdu se právě v takovýchto chvílích hodí. Vystoupíte navečer z letadla na druhém konci světa než kde jste ráno nasedali a hned se dokážete zorientovat. Navíc téměř ve tmě. Do hostýlku dorážíme asi po půlhodině jízdy a kocháme se krásně nasvíceným nočním Seattlem. A hned se seznamujeme s jednou takovou americkou klasikou, parkujeme v garážovém domě. Pro ubyované v hostelu za slušných 18 dolarů na noc. No, celkem drahej nocleh pro auto.
Na druhý den plánujeme celý den relax a tak jsme přemýšleli, že bychom si půjčili auto až od 3. dne a ušetřili za parkování a za půjčovné. Jenže to bychom zas museli řešit pozdně večerní cestu z letiště do hostelu, pak bychom museli jet zas na letiště auto vypůjčit a navíc jsme nevěděli, zdali si nadruhý den neuděláme nějaký malý výlet – např. do Everettu.
No spíme jak zabití. Ráno se probouzíme a čeká nás první dobré překvapení. Sice je čas posunutý o 9 hodin, ale nám se celkem bez problémů podařilo najet na nový režim. Pravidlo č. 1 v takových situací je jít spát a vstávat jako všichni ostatní v novém časovém pásmu – ať jste unavení nebo ne. Vzhledem k času příletu nám to vyšlo akorát.
Ráno jdeme objevovat krásy Seattlu, nejzelenějšího města Spojených Států, města kde se daly dohromady kapely jako Soundgarden a Alice in Chains, města, kde v roce 1971 vzniklo Starbucks, no a příští rok bude krásné kulaté výročí sta let od doby, kdy tu byla založena společnost Boeing. Města, kde jezdí Monorail a kde mají 184 metrů vysokou vyhlídkovou věž Space needle. A k té právě jdeme.
A nejen k ní, ale máme v plánu nechat se vyvézt nahoru a pěkně s po Seattlu rozhlídnout. Zvažjeme koupi Seattle CityPass, kdy za 69 dolarů můžete navštívit 5 městských atrakcí, ale dva – tři dny jen na Seattle nemáme. Vstup maj za dvacku a když člověk ještě deset doláčů přidá, dostane se mu ještě možnost přijít večer. Tak navrhuju, že když je to se slevou, že bychom to mohli vzít. A bereme.
Netrvá to ani 42 vteřin a jsme nahoře.
Páni, výhled je to krásnej. Všude spousta zeleně, hned nedaleko pacifické pobřeží a tam někde v dáli na obzoru Olympijský národní park, který naším zítřejším cílem.
Pár hodin se kocháme krásou a pak pokračujeme v relaxační procházce po Seattlu. Samozřejmě nemůžeme vynechat rybí trh,
Kde údajně dochází k tradiční atrakci vrhání ryb. My ale rybu nekupujeme (tak možná proto jsme o tuto atrakci ochuzeni), zato se nám daří sehnat “skoro český” chleba.
Den utíká a blíží se večer a tak se znovu vydáváme ke Space Needle na noční vyhlídku
Po těch skvělých pohledech a fotkách z odpoledne jsem se fakt těšil i kvůli focení, ale za a) Seattle v noci při pohledu za Space Needle vůbec není tak sexy jako ve dne, no a za b) fouká tak strašnej vítr, že se všechno klepe a tak delší expozice nepřipadají v úvahu, takže se dobrá fotka vůbec nedá udělat.
Ale neva, jdem spát a ráno se vydáváme na cestu za velkým Americkým dobrodružstvím. Prvním národním parkem v programu je ten Olympijský. Je trochu z ruky, nicméně jsem ho do programu zařadil kvůli své nádherné přírodě (na mnoha místech je regulérní prales), o jeho popularitě také hovoří, že je třetím nejnavštěvovanějším NP (národní park) v USA – Po Yellowstonu a Grand Canyonu (které máme oba v plánu). Do Olympic NP jsou ze Seattlu dvě možné cesty, první časově náročnější a dražší je trajektem přes záliv na Olympijský poloostrov, druhá rychlejší a levnější je autem kolem zálivu.
Bereme variantu č. 2.
Zrelaxovaní kolem jedenácté vyjíždíme. Po třech hodinách dáváme přestávku a ještě ani nejsme u vjezdu do národního parku. Informujeme se, který že vjezd do NP je na jednodenní návštěvu nejvhodnější, dozvídáme se, že ten u města Forks. Fajn, to je dalších 150 kilometrů. To že vzdálenosti na mapě vypadají oproti skutečnosti zanedbatelně už jsem zažil ve Skandinávii, ale tady je to tak nějak ještě víc. A nepomůže ani google maps, kde vám řeknou přesně kilometry. Od vjezdu do národního parku je často třeba ještě jet další 2 hodiny, abyste byli u něčeho zajímavého.
Kdesi daleko v ruské tajze jsem zatím ještě nebyl, ale dovedu si představit, že to tam vypadá dost podobně jako tady.
Zcela znaveni nakonec do pralesa (kterým se samozřejmě vine asfaltka pro turisty) dojíždíme. A opravdu to stojí zato.
Pohled do korun stromů pak působí úplně pohádkově
Čeká nás zde také první setkání s obrovskými stromy, které nerostou jinde, než na západním pobřeží USA. Bohužel zdejší dominantu, snad 70 metrů vysoký Smrk sitka před pár měsíci zlomila vichřice, to co vidíte je necelá pětina výšky původního stromu.
Světla sice stále dost, ale je čas vyrazit. Však nás čeká ještě 300 km k našemu objednanému ubytku v Centralii. Dáváme občerstvovací zastávku ve městě Aberdeen, kde se kdysi sešlo pár kluků aby založili skupinu Nirvana a jdeme spát. Jako když nás do vody vhodí.
Poučení z dnešního dne: Do národního parku, který má dvojnásobnou rozlohu jako všechny národní parky v ČR na dvě hodiny nejezděte. Američané sem obvykle jezdí na týden,to je tak akorát.
Ráno jsme ale krásně čilí a k příjemnému překvapení nás všech, žádnej jetlag se nekoná. Naším dnešním cílem je Hora sv. Heleny (správně česky však je Hora st. Helens (orig. Mount st. Helens), krásný přírodní úkaz stratovulkánu. Ještě 17. května 1980 vypadala jako skalistá hora, ale výbuch následujícího dne odlomil celou její horní část a nyní vypadá takto. Opravdu fascinující pohled na mohutnou mocnost přírody.
Užíváme si krás prostředí a poučeni ze včerejška nikam nespěcháme. V této oblasti se nachází ještě vodopády na řece Columbia poblíž města Hood River, ale víme že vše nestihneme a musíme si také nechat něco na příště. Nicméně pokud budete v této oblasti a máte alespoň půlden čas, určitě je zařaďte do svého programu.
Ještě mi dovolte představit náš Dream Team:
Další den nás čeká první velké technické nej našeho výletu, návštěva Evergreen muzea letectví a kosmonautiky ve městě McMinnville, ve kterém se mj. nachází největší letoun, jaký byl doposud vyroben (s rozpětím křídel 97,5 m), slavná “Smrková husa” Hughes H-4 Hercules. Letoun i příběh jeho konstruktéra Howarda Hughese můžete vidět ve filmu Letec.
Jak vidíte, letadlo je tak velké, že se nevejde do záberu ani mého širokého objektivu, ale je patrné, jak v porovnání s ním vypadají ostatní letadla jako modely.
“Smrková husa” však není jedinné superslavné letadlo, které je v muzeu. Pravděpodobně ještě slavnější je Spirit of St. Louis, v němž Charles Lindberg poprvé přeletěl Atlantik.
I když jsem z tohoto letadla byl původně strašně nadšenej, zdá se, že toto je pouze replika a originál je v muzeu ve Washingtonu D.C.
Avšak jedno nej stačí.
Krom letadel v hangáru je velká část expozice tzv. open air a i venku můžete obdivovat zajímavé letouny jako jsou např. Mig 29
Letoun ve kterém létal Tom Cruise ve filmu Top Gun (tedy pokud to nebyl jen filmový trik), F-14 Tomcat
C – 47 Dakota
A mnoho mnoho dalších krásných letadel.
Jak vidíte, je to krásné muzeum, kde většina exponátů vypadá tak, jakoby právě sjela z výrobní linky. Pokud vás letadla zajímají jen trochu, strávíte tu celý den a budete chtít ještě, tím jsem si víc než jistej.
Pokračujeme opět na jih a kromě Oregonských dun (které jsem v tom uchvácení zapomněl vyfotit) jsme měli v plánu Sea lions cave, neboli Jeskyni lachtanů, což je největší mořská jeskyně v Americe. Komplex s vyhlídkovou terasou na pláž, kde se lachatani sluní a výtahem do jeskyně kde lachtani relaxují je v soukromých rukou a vstupné tam stojí 14 dolarů/osoba.
My jsme byli návštěvou vcelku nadšeni, protože jsme zatím žádný opravdu divoký život v Americe nepotkali (a taky nevěděli, že na velryby se musí s dalekohledem), ale pokud máte hlouběji do kapsy, Amerika má ve svém portfoliu mnoho stejně zajímavých věcí a zdarma.
Další den a na našem programu je další úžasná přírodní scenérie Kráterového jezera (Crater Lake NP) a přilehlého národního parku. Podobně jako v případě Ramonského kráteru v Izraeli, ani tento kráter nemá nic společného s meteority, ale vznikl díky zhroucení sopky Mount Mazama asi před 7 700 lety. Zajímavostí jezera je krom jeho hloubky (nejhlubší jezero v Americe a sedmé-deváte nejhlubší jezero na světě) to, že nemá žádné přítoky ani odtoky. Veškerá voda v jezeře je voda dešťová a voda z tajícího sněhu. Proto má údajně nejčistší vodu, jaká se v přírodě nachází. Barva vody je opravdu blankytně modrá, tak na tom asi něco bude.
Při vjezdu do národního parku si kupujeme tzv. Annual pass, který opravňuje posádku jednoho osobního auta k vjezdu do všech národních parků v USA ve správě státu po dobu jednoho roku. Stojí 80 dolarů.
A ještě jedno tamní panorama
Bohužel jsme tady na úplném začátku sezóny a celý okruh kolem jezera je stále zavřen kvůli sněhu, ale i tak to tu stojí zato.
Vjíždíme do slunné kalifornie a první zastávkou tam se nám stává národní a státní park Redwood. Je to opravdu něco úžasného. Normálně jedete a najednou se vám v cestě objeví něco, co máte dojem, že zabírá půlku silnice – i když ve skutečnosti do silnice vůbec nezasahuje. Je to on, Redwood z rodiny sekvojovitých, strom, jež zná naše Země od doby druhohor a který dosahuje největších výšek – až 110 metrů.
Ten nejvyšší v oblasti se jmenuje příznačně Big Tree, neboli Velký strom, má 91 metrů a abych vám mohl nabídnout obrázek, musel jsem slepit dvě fotky, protože na jednu se prostě nevešel.
Další den, kdy jedeme směrem na jih navštěvujeme městečko Ferndale. Městečko viktoriánského stylu je popisováno jako jedna z nej atrakcí na cestě ze Seattlu do San Francisca. Je fajn, moc fajn, a vypadá nějak takto:
Pokud máte rádi tento styl, stojí to za zastávku, pokud ale jedete do Sacramenta, jeho staré město vypadá dost podobně. Navíc jsme měli strašnou odpolední chuť na kávu a tu jsme objevili pouze v restauraci Victorian Inn, která si za presso nechá slušně zaplatit. Městečko celkově působí dost ospalým dojmem.
Pak pokračujeme skrz Avenue of the Giants, neboli Avenue Obrů, další oblastí těchto majestátných stromů. Je toopravdová avenue a stromy, které mají 70 a více metrů lemují silnici. To je krásný, fascinující a nepředstavitelný. Pokud jsem z Evropy zvyklý na stromořadí třešní nebo topolů, tak toto je opravdu jiná liga. Tady jsme se ještě navíc nechali zlákat zdejší turistickou atrakcí – stromem, kterým se dá projet.
Vtipné na této atrakci byl hned vjezd ke stromu. Nikdo u brány nebyl, jen tam byla cedulka – pokud tu nikdo není, vhoďte 6 dolarů do kaslíku. Tak jsme je tam hodili. Upřímně, nestálo to zato.
Noc trávíme v městečku Ukiah a na internetu zjišťujeme příjemnou zprávu, Tioga pass v Yosemitech byl právě otevřen, třikrát hurá! Ráno nám díky nějaké aplikaci na telefonu přijde zpráva, že v blízkosti je jedna zajímavost “City of 10 000 Buddhas” – Město desetitisíců Buddhů. Po mírném bloudění navštěvujeme a jsme rádi. Městečko s krásnou vstupní branou vás vtáhne do svého asijského světa.
Je tu krásně, příjemně, klidno, meditačně a pávi se tu prohánějí jako ve Valdštejnské zahradě v Praze.
A pokud máte chuť můžete se zajít podívat přímo do místního chrámu.
Klid je tu velmi podobný, jaký byl ve Fernadale, ale zatímco tam byl otravný a neočekávaný, sem se hodil a vytvářel příjemnou atmosféru.
S uklidněnou duší plyne 160 mil do Sacramenta v naprostém poklidu a my se zde ubytováváme hned na dva dny.
První den trávíme v technických muzeích, prvním je Kalifornské státní železniční muzeum. Wow, to se zas někomu něco povedlo, skvělé expozice, krásné nablýskané stroje, super zážitek. Prošli jsme poštovní vagóny, jídelní vozy, navštívili jsme železniční kuchyni, kterou by mohla leckterá česká restaurace závidět.
Skvělé bylo, že dva vagóny kterými se dalo projít navozovaly absolutně věrný pocit jízdy. Všechny ty pohyby, zvuky, jiskry za okny, jako můžete vidět v tunelu. Super.
Samozřejmě tu nahlédnete do historie
Podíváte se a přečtete si, jak se připravovala železniční trať
Až konečně přijde k NÍ. Pokud jste už někdy viděli opravdu velkou lokomotivu, tak si jí vynásobte třema a jste asi na polovině velikosti této.
Tenhle mazlík má 38 metrů na délku, 5 metrů na výšku a váží téměř 500 tun. Pokud jste milci železniční přepravy, tak v tomto muzeu vaše srdce zaplesá!
Kalifornské státní železniční muzeum se navíc nachází v krásném starém Sacramentu, kde si můžete užít toho westernového ducha.
Dokonce se tu odehrává nějaká manifestace. Ale nevypadá, že by měla nějak výrazně změnit svět. Alespoň zatím.
Druhým muzeem na pořadu dne je Muzeum letectví v Kalifornii.
Tady mají hned dva Boeingy Stearman
Velmi pofidérní experimentální malý letoun
a např.
Či např. takovýto krásný vojenský Jeep
tam se opravdu nemá co rozbít.
Zajímavé je také nahlédnout do útorb leteckých motorů.
Venku mají pak obstojnou sbírku vojenských strojů.
Určitě nejvíc mě zaujal vojenský vrtulník Sikorsky-CH-3E “Jolly green giant” neboli “Veselý zelený obr” (tuto přezdívku získal během války ve Vietnamu).
Hlavně proto, že se mohlo vejít dovnitř, a tak jsem se prvně v životě octnul v kabině vojenské helikoptéry
a hned potom v kokpitu.
Jednou ze zajímavostí je Mig 21 v barvách Československé armády, který se do USA dostal v květnu roku 1989. Jakým způsobem mi není úplně jasné, řekl bych že to musela být zajímavá story.
Jako jó, je hezký, pěkný muzeum to tu je, jenže když jsme pár dní předtím byli v Evergreen muzeu, tak jsme teď o dva, tři, levely jinde.
Navečer si pak dáváme příjemnou procházku Sacramentem a obdivujem zdejší moderní architekturu.
Která ladně stojí hned vedle té staré
No a samozřejmě a především budovu Kapitolu
Spíme spánkem spravedlivých, neb nás další den čeká poslední zastávka na pobřeží pacifiku, zlatý hřeb první třetiny našeho výletu – San Francisco.
Ráno vyjíždíme ze Sacramenta a asi po hodině cety přijíždíme k Oakland Bay Bridge, kde platíme čtyřdolarové mýto černochovi, který má v ruce tolik peněz (na vrácení a rozměňování), že to vypadá, že právě vykradl banku a můžeme se vydat dál. Potom co sjedeme z mostu míříme k pobřeží. Jedeme a pak to přijde. Přijíždíme na křižovatku a za ní nějak nevidím silnici. Přijíždíme totiž k slavným prudkým san franciským svahům. Přejíždíme křižovatku a přední náprava se boří do hlubin. Každý okamžik je nekonečně dlouhý a já se sám sebe tážu: “tak kdy už sakra uvidím silnici??” Nakonec po nekonečné půlvteřině (čas je opravdu relativní) vidím opět cestu a ne jen nebe. A my jedeme dolů k moři po ulici se svahem 34,5%. Ano čtete správně, je to sklon jako maj schody. Říkám si zda to zvládnou brzdy. A zvládly.
Pak už nás jen na semaforu míjí kabelová tramvaj
a zastavujeme při pobřeží. Naším hlavním cílem jsou san franciská mola. Na molu Hyde st. jsou krásné staré parníky, které kdysi křižovaly svět.
a mě se moc líbí, jak tady v Americe maj spoustu věcí vymyšlený pro děti a pro reálnej zážitek. Tady si například můžete vyzkoušet, jak funguje kladka.
Potom jdeme po břehu na molo č. 37
cestou míjíme prodavače humrů
A málem se připleteme do rvačky.
Jeden z racků totiž nepozorné pojídačce hranolek vyklovl hranolku přímo z paklíku, který držela v ruce. Ale jak se zdá, tuhle kořist si bude muset zasloužit.
Na molu 37 nás čeká vojenská ponorka USS 383 – Pampanito.
Vstupné stojí 8 dolarů a pokud by vás zajímalo jak to vypadá uvnitř a máte to do San Francisca z ruky, můžete se vydat na virtuální prohlídku.
Chvíli se ještě procházíme po nábřeží a užíváme si sanfranciského vzduchu.
No a samozřejmě nesmíme vynechat nepochybně nejznámější ikonu San Francisca..
Potom se ještě jako správní turisté vozíme autem kolem dokola městem, projíždíme se jako správní gangstas čínskou čtvrtí, která má hned dvě skoroNEJ – je druhou největší mimoasijskou čínskou komunitou hned po Chinatownu v New Yorku a má druhou největší hustotu obyvatel, hned po Mannhatanu) a potkáváme např. krásný Palác krásných umění
Bohužel vzhledem k tomu, že naše cesta pokračuje na jihovýchod, kdybychom jeli z města po slavném mostě Golden Gate znamenalo by to pro nás zajížďku asi 100 km a tak město opouštíme tak jak jsme přijeli, přes dvoupatrový most Oakland Bay Bridge. Rozloučíme se na čas s Tichým oceánem a jedeme do Modesta, kde máme bázi na dnešní noc. A odtamtud se nazítří vydáme do amerického vnitrozemí.
