Soubor článků o pětitýdenní cestě po národních parcích USA
1. Příprava a cesta: koupě letenky, itinerář, vyřízení ESTA, rezervace auta, cesta do USA, imigrační, půjčení automobilu
2. Seattle – San Francisco: Seattle, Olympic NP, Mount st. Helens, Evergreen muzeum letectví, Sea Lion´s cave, Crater Lake NP, Redwood SP, Ferndale, Avenue of Giants, City of 10000 Buddhas, Kalifornské železniční muzeum, Muzeum letectví v CA, Sacramento, San Francisco
3. San Francisco – Las Vegas: Modesto, Yosemite NP, Mariposa grove, Mojave air & space port, Death Valley NP
4. Las Vegas – Hoover dam: Hotel Stratosphere, Hooverova přehrada, večerní Strip
5. Zion NP – Grand Canyon NP: Valley of Fire, Zion NP, Bryce Canyon NP, Grand Canyon NP
6. Page – Salt Lake City: Page, Horseshoe bend, Glen Canyon, Antelope Canyon, Monument Valley, Gooseneck SP, Moki Dugway, Natural bridges NP, Arches NP, Canyonlands NP
7. Salt Lake City – Seattle: Salt Lake City, Jackson Hole, Grand Teton NP, YELLOWSTONE NP, Továrna Boeing v Everettu, Mount Rainier NP, skutečný rozpočet celé cesty
8. Rady a tipy pro cestu do USA
Akce, která by vás mohla zajímat
Po nástrahách velkoměsta hříchů nás čeká opět něco z té úchvatně americké přírody. Pro následující tři noci jsme vybrali ubytování ve městě Kanab, které se nachází v ideální poloze, abychom měli na dojezd Zion NP, Bryce Canyon NP a Grand Canyon NP. V původním plánu cesty byla návštěva Jižního cípu Grand Canyonu (South Rim), jenže my už máme najeto téměř 5 000 km a kdybychom jeli k Jižnímu cípu bylo by to hezkých pár set kilometrů navíc.
Po cestě a na programu dnes máme Valley of Fire (Ohnivé údolí), státní park, který se v programu cestovních kanceláří moc neobjevuje, já ho však do itineráře zařadil. Jedná se o pískovcové skalní útvary ohnivé barvy. Je to také místo, které znázorňuje Mars ve filmu Total recall.
Potkáváme taky divoký pouštní život, který nám přišel až pod nohy.
Velmi se mi také líbí zdejší návštevnické centrum, kde je krásně zdokumentováno, jak se zde žilo před tisíciletími.
Pak sedáme do našeho Chevroletu a jedeme přímo směr Kanab. Teoreticky bychom mohli cestou projet Zion NP, ale už je celkem pozdě a raději si ho necháme na další den.
Ubytováváme se v jednom z místních motelů a na recepci nás vítá supersympatický (až trochu moc) recepční. Na pokoji zjišťujeme, že sprcha sprchuje všude jinde než má, tak to jdu vyreklamovat. Přijde recepční s úsměvem od ucha k uchu, že no problem, spraví sprchu izolepou, že to zítra někdo přijde opravit.
Nazítří si dáváme odpočinkový den a jen se tak lehce potulujeme po přilehlých kopcích. To abychom měli dost energie na zítřejší výlet.
Navečer se du zeptat sympa recepčního jak že to je s tou sprchou, které se nikdo nedotkl. Koká na mě, hahaha, hihihi, hrozná prdel, tomorrow – zítra. OK, co už.
Budíme se brzy a máme v plánu zvládnout Zion NP a Bryce Canyon NP na jeden zátah.
Zion NP je velmi prazvláštní mix geologie, rostlin a živočichů. To vše se tu nachází na jednom místě ale tak nějak odděleně. Alespoň tak to na mě působí. Přestože Zion NP ve svém názvu slovo kaňon nemá, jedná o kaňon vytvořený docela malou říčkou Virgin river. Právě touto.
Při našich toulkách parkem také potkáváme pár z Frýdku. Ale ne z toho Frýdku na Moravě, ale z Frýdku v Texasu. Ani netušim, jak jsme se s nima dali do řeči, protože oni česky vůbec něuměji.
A pak už se věnujeme přírodě. Jak skaliskám
Tak místním obyvatelům, kteří jsou evidentně na lidskou přítomnost zvyklí.
A hurá do Bryce Canyonu. Už cesta k němu stojí zato.
Zatímco NP Zion je fakticky kaňon ale v jeho názvu se slovo kaňon nevyskytuje, u NP Bryce Canyon je tomu právě naopak. Nejedná se o kaňon, ale o množství amfiteátrů, které vznikly erozí. Asi nějak takto (zdroj wikimedia)
Bohužel nejpřesnější předpověď na internetu se nemýlila a počasí nám moc nepřeje. Sice je mlha, ale zato prší. Naštěstí ne moc a ne pořád, akorát tak, abychom si docela dobře stihli užít to nejhezčí, co NP Bryce Canyon nabízí, tyto krásné výhledy.
A takhle nějak vypadaj ty na pohled malé, v reálu několikametrové) Hoodoos potvůrky v detailu
Vydáváme se ještě na průzkum do zadní části NP, ale čím jedem výš, tím větší je mlha. Právě tady v tom apokalyptickém bodě to pro dnešek otáčíme
však to nejhezčí z parku jsme viděli a zítra je taky den. Ještě nám to nedá se nestavit na první vyhlídce Bryce Canyonu
a úplně se rozvzpomínám na naše putování a rozloučení se s Yosemitama.
Cestou zpět do motýlku jsme se rozhodli, že si přidáme ještě jednu noc v Kanabu. Vzhledem k tomu, že jsme už skoro stálí hosté a ještě u nás za ty dva dny nikdo nebyl spravit tu sprchu, jsem si jistej, že vyboxuju nějakou tu slevu. Při online bookingu jsme to měli za nějakých 70 dolarů na noc, tak kdyby nám to dal za šede, bylo by to fajn.
Začínám tedy s dotazem, jak že to je se sprchou a kdy nám jí někdo přijde opravit. Dostává se mi reakce: “hahaha, hihihi, hrozná prdel – tomorrow” prý tedy zítra. No to už jsem někdy slyšel.. Říkám tedy, že bychom rádi vzali ještě jednu noc, za kolik to bude?
“Hahaha, hihihi, hrozná prdel – devadesát.”
Cože? Když si můžu zabookovat online pokoj za 70 a už dva dny nám blbne sprcha, fakt od nás chcete 90?”
Hahaha, hihihi, hrozná prdel – to je vždycky dražší, když si objednáte přímo na recepci”.
Jeho chování už ale není hrozná prdel, ale i pro mě, absolutního pacifistu je to regulérně na přesdržku. Od mých spolusouputníků se dozvídám, že je klasickým představitelem sňatkovýho podvodníka. Teda potěš koště, jestli něčemu takovýmu nějaká ženská naletí, tak mi jí teda vůbec není líto.
Objednávám přes net další noc za 70 doláčů a na sprchu se ho už nikdy neptám. Myslím, že stejně jako tehdy vypadá dodnes.
Je tu další den a další Americká výzva, tentokráte ta nejhlubší. Máme štěstí, protože zatímco Jižní cíp Grand Canyonu je otevřený celý rok, Sever cíp se otevírá právě dnes (Severní cíp každoročně otevírá 15. 5. a zavírá 15. 10.). A tak nás hned po příjezdu k návštěvnickému centru čeká takováto sympatická sladkost.
No ale abych nepředbíhal, zas takový štěstí nemáme, protože naše cesta do NP vypadá nějak takto.
Možná byste to otočili, ne tak my a pokračujem dál. Je přesně půlka května, Arizona, skoro byste to ani nečekali. Je však třeba si uvědomit, že jsme ve výšce téměř 2 500 m.n.m., uvidíme, co nám Canyon přichystá.
Parkujeme káru a ani tady není počasí moc vábné (i když jak říkají Norové, není špatného počasí, je jen špatné oblečení). Hlavním bodem zdejšího programu je místo zvané Bright Angel point. Místo odkud je vidět až na druhou stranu Grand Canyonu, na Jižní cíp. Je to odtud 26 kilometrů.
Jdeme k vyhlídce a užíváme si skvělého počasí, jsme totiž dobře oblečeni.
Právě když dělám tuhle fotku, prochází kolem mě pár turistů a já zaslechnu něco, co přesně vystihuje tuto situaci, jak jeden z nich říká: “Tak tohle teda rozhodně nevypadá, jako ty fotky na propagačním letáku.”
Ne nevypadá. Dojdeme k Bright Angel pointu a situace není dobrá, vypadá nějak takto.
Je fajn, že víme alespoň z obrázku, jak to tady vypadá. Ale proto tu nejsme. Jdeme zkusit ještě štěstí na místo zvané Imperial point, ale ani tam nemáme štěstí.
Vracíme se k návštěvnickému centru a jdeme zkusit, zda mají ve zdejších restauracích nějakou teplou mňamku. Je fajn, že tu nějaké restaurační zařízení vůbec jsou (a jsou tu hned tři), je to totiž teprve první národní park, ve kterém něco takového je. Jinak co si nedonesete, to nemáte. Dáváme si polévku, pravého hot-doga a trochu té kávy. Presso samozřejmě že ne, tolik civilizace sem ještě nedorazilo, prostě regular coffee.
U vchodu mě jakože opravdu zaujala cedule nabízející jízdy na mule. Taky vám to přijde vtipný?
Co? Ten váhovej limit. Ještě nikdy jsem to neviděl. Nevtipné na tom je to, že ho tady nesplňuje minimálně půlka populace, ještě méně vtipné je, že to je spíše ta mladší půlka a to úplně tragické, že to je spíše ta ženská půlka.
No čas pokročil, je o hodinu více a jdeme opět k Bright Angel point zkusit, jestli se na nás nějaké to štěstíčko neusměje.
Už alespoň nesněží, ale mlha je stále. Cestou k vyhlídkovému bodu potkáváme malou skupinku turistů úplně vysmátých, že prej jo jo jo, udělalo se okno a bylo aspoň na okamžik krásně vidět! Došli jsme na Bright Angel point a věděli, že stačí počkat. Nesněžilo, tak to šlo.
A pak to přišlo, obloha se asi na pět vteřin otevřela a bylo vidět až na protější cíp. Wow, tak tohle je opravdu famózní. Všechno je tak..Grand. Ano to slovo to přesně vystihuje. Než jsem si stačil uvědomit, že bych měl taky udělat nějakej ten cvak, tak už to zas nebylo tak super, ale přesto je tady snad něco z toho Grand vidět.
To co vás tu ale uchvátí nejvíce není vzdálenost, ale hloubka. Grand Canyon má převýšení více než 1 500 metrů, a to je něco, co vám prostě vezme dech. Díváte se na protější stěnu, jdete očima dolů. A dolů. A dolů. Myslíte si, že už se musíte zastavit, ale ten kus skály jde pořád níž a níž. Pamatuju, jak jsem byl před pár měsíci v Negevu, kde jsem jedním tamním kaňonem právě šel a myslel si, že je to alespoň malý bráška tohoto.
Není. Možná znáte takové to přirovnání, kdy se řekne: “tohle není jiná liga, tohle je úplně jiný sport”. Tak tohle není jiný sport, tohle je úplně jiný svět.
Tak to byly krásné dva dny, zítra se vydáme dál po naší trajektorii, k Indiánům do Antelope Canyonu, Monumet Valley a pak dále na sever.
