Tak tenhle cestopis tu skoro ani neměl být. Na Faery jsem původně vůbec neměl namířeno a když už jsem tam byl, myslel jsem, že z toho bude víc než týden. Ale jak praví moudro, všechno je jinak. Byl jsem tam a jen týden. Ale brzo se vrátím!
Chceš-li Boha pobavit, svěř se mu se svými plány. Och, jak je tohle pro tento zájezd na Faerské Ostrovy beze zbytku platí. Jsem tu jen kvůli tomu (či díky tomu?), že mi islandský celníci šlohli SPZky (jak jste se mohli dočíst v minulém cestopise z Islandu 2018 – 2019 díl druhý) a když už jsem tu byl, chtěl jsem zůstat alespoň dva-tři týdny. Tím spíš, že jsem si sehnal ubytko za 170 DKK (či FKK?) na noc, tak kdo by se pakoval?
No, začněme od začátku. Cesta v sólokabině na trajektu MS Norröna faerské společnosti Smyril line s výhledem na trase Seyðisfjörður-Tórshavn byla fajn, po dlouhé době jsem si užíval takovýhle luxus. Taky schovat se před arktickejma podmínkama, které vládly venku se víc jak hodilo.
Akce, která by vás mohla zajímat
Teda pravda, že kvůli krátkým dním jsem si výhledů moc neužil a taky jsem měl okno vlevo po směru, tak ani nebylo moc vidět, ale ten vizuální kontakt s okolím lodi je k nezaplacení – jj, platil jsem Maestrem, tak možná proto.
Z Islandu na Faery to není až tak daleko, vlastně jen přes noc. A pak už jsou v dohledu Faery.
Krátce po poledni přistáváme u břehů Tórshavnu a já se po krátké rozpravě s faerským celníkem vydávám vstříc ostrovům ‘věčně posetých ovcema’. Jdu zainternetovat do nákupáku SMS (tam maj, podobně jako v jedné kavárně přístavu pro jachty volný wi-fi) a naštěstí objevuju super ubytovací deal, hostel kdesi na Vágaru (ostrově) za bratru pod 200 DKK. Pravda, na Vágar nemám moc náladu, protože ho mám projetý skrz naskrz z předloňska (viz můj cestopis z Faer), ale za ty prachy – neber to. Tak já to beru.
Dojedu se navečer se ubytovat, check in je vtipnej, takovej Faerskej (dělá přes telefon a pokud člověk neodjíždí hned druhý den ráno, pak někdy někdo možná přijede vybrat peníze za ubytování) a začínám plánovat co tu teď. Uprostřed zimy, která tu sice není příliš krutá, ale dost omezení tu je. Např. na Mykines (ostrov) nejezdí trajekt a lze se tam dostat jen helikoptérou. Což sice zní fajn, ale má to prostě svoje limity.
Ale jak tak plánuju, zjišťuju, že i na Vágaru je ještě pár míst, co jsem zatím neprozkoumal, např. opuštěná vesnice Slættanes, či Trøllkonufingur, překládaný jako Čarodejnický prst, ale já bych se nebál ostřejšího překladu Trolí fakáč. Navíc ikonická místa jako Múlafossur či Trælanípan. Tak hurá a všude je to výšlap, už se těším.
A pak s trochou autovýletu tu pro mě jsou celý Faery! Místa známá i neznámá.
Jenže už při první asi tříkilometrové procházce k Trøllkonufingur začíná moje tlapa zlobit. Zatím tomu nepřikládám vážnost, však je to určitě jen tím, že jdu terénem a ne jen po chodníku jako jsem byl zvyklý po městě. Snad.
A jak tak sněží, vyrážím k vodopádu Múlafossur, říkám si, že se zasněženejma kopcema, které tvoří jeho panorama to tam musí být super. A taky že jo. Ten pohled vás prostě neomrzí. Předloni jsem tam pro ten skvělý cvak strávil pár dnů. Teď už jsem přijel na jistotu. Vytáhnout foťák, udělat cvak a jet zas dom.
Pak se plácnu přes kapsu a jedu podmořským tunelem (za 100 DKK) na výlet na ostrovy Streymoy a Eysturoy. Prvně mířím do vesničky Vestmanna, která mě ale nijak nenadchne. Vyplouvají odsud lodě na túry kolem útesů, ale na to teď není ani počasí, ani čas ani rozopčet.
Přesouvám se na úplný sever ostrova Streymoy do vísky Tjørnuvík, kde jsou skvělé výhledy na skaliska Risin a Kellingin.
No, na rovinu, žádná skaliska. Pověst praví – a nemám důvod jí nevěřit – že to jsou Trollové, co chtěli Faery ukrást a připojit je k Islandu. Ale naštěstí vyšlo slunce, oni zkameněli a Faery zůstaly tam kde jsou. Prostě klasika.
Pokračuju do vísky Eiði. Tam jsem se dočetl, že je trochu schovaný vodopád kdesi za vesnicí. A taky že jo. Je tam a čeká na mě.
A co je drsný, je to moře. Není ani nijak rozbouřené, ale tu jeho sílu jde cítit a slyšet. A to ani není rozbouřené, kam se na to hrabe nějaký Ferrari.
Odsud je to jen co by kamenem dohodil do nedaleké Gjógv, kterou mám na programu. Ale počasí je proti. Od nadmořské výšky 100m+ začíná sněžit a horší se to každým okamžikem. My stále živí piloti máme jedno pořekadlo, nahoru se může ale dolů se musí. A tak po pár set metrech mojí snahu prozkoumat Gjógv vzdávám, auto otáčím a mířím zase zpět dom.
Tam se dávám do řeči s pár týpkama (fajnej Němec a cool Australan) a plánujem pár výletu dohromady, nazítra Trælanípan, pak ostrov Sandoy a o den později, kdy má dle předpovědi být fasa počasí další z velkých ikon Faerských Ostrovů, ostrov ve tvaru bagety Kalsoy s přeslavným majákem Kallur. Navečer přijíždí trajektem z Dánska výřečnej supersympatickej Ital a tak mu hned po pěti minutách prozrazuju naše plány na další dny a že jestli chce, může se k nám přidat. Přijel totiž z Dánska ‘pěšky’, takže nabídku spolujízdy rozhodně neodmítá.
Kecáme dál a já už za dalších 5 minut svojí nabídky lituju. Je to totiž ten z lidí, co si nepovídá, ale vypráví a když náhodou není téma, tak zpatra sám nějaký nadhodí a vypráví dál jakoby se nechumelilo. K rozhovoru vás prostě vůbec nepotřebuje.
O den později jdem jen s Australanem na Trælanípan (odkud je mimo jiné na začátku, když jdete od vrchního – ofiko parkoviště moc hezká vyhlídka na Trøllkonufingur) bolest tlapy je intenzivnější a začínám čichat ozajstný problém. A to jsou vlastně jen 4 kilometry terénem, navíc celkem nenáročné, tuhle cestu zvládne každý, komu je mezi 3 a 333 lety a to i 2x po infarktu. To nevypadá dobře. Na místo, kde jsem předloni fotil tu super vyhlídku bych se teď s nemocnou nohou vůbec neodvážil. Vlastně nebylo super rozumné se tam šplhat ani předtím, ale jak vidíte, stále píšu, tak tu jsem, nikam jsem nespadl a moře mě neodneslo neznámo kam.
O den později skoro chci výlet na Sandoy vynechat, dát noze odpočinout před super výletem ke Kallur, kam se fakt těším, ale prý ‘pojeď, stejně budem vlastně jen jezdit v autě’. To maj pravdu a tak vyrážím. Ale nebyl to dobrej nápad. Zátěž je pro nohu čím dál nesnesitelnější a ten Ital je třešinkou na dortu. Jako vytáhnout téma brzd v půjčeným autě by jednoho nenapadlo. Mám chuť ho vyhodit zavřeným okýnkem. A tak se na přední sedačce jen opřu, zavřu oči a medituju. Ale každej jsme nějakej, Němce konverzace evidentně baví, nebo aspoň se tak tváří.
A konečně tu je středa, den velkého výletu. Sedáme do auta hned zrána a vyrážíme via oba podmořský tunely směr Klaksvík a hurá na trajekt na ostrov Kalsoy! Teda, trajekt je tak malý, že se na něj vejde jen pár aut. A navíc na ostrově Kalsoy bydlící mají absolutní přednost. To je docela sympatický omezení cestovního ruchu. Trajekt má svůj jízdní řád a víc aut tam prostě nedojede. Ale my se vejdem.
S krátkou zastávkou u mořské panny jedem na úplný sever ostrova, povyskáčeme z auta a vyrážíme směr maják Kallur. Celkem za ostatními zaostávám, ale žádná trága. Jen se stav krok s krokem zhoršuje. Ne moc, ale o to důkladněji. Sakra, co se jen v tom Reykjavíku mohlo stát??
Ale kdyby to bylo vážný, tělo přece není blbý a dalo by mi jasně najevo, že tohle ne! Nebo ne? Cesta je divoká a místa, která bych dřív ladně přeskočil mi dělají problémy. No ale cíl je na dohled, už jen pár (set metrů). Navíc už tady je první bod mého zájmu, další z vyhlídek na skály Risin a Kellingin.
Jak by se hodilo krásné počasí, které dle předpovědi mělo být. No, další z míst, které mám v hlavně v kolonce bucket list fotomíst až bude dynamický světlo, které si tohle místo zaslouží, jsem tu jak na koni.
A jsme tam, maják už vidím, teď už jen na tu ikonickou vyhlídku, tu fotku prostě musím mít. Ale terén je skoro proti. Směr tam dávám a vzniká tato fotografie.
Cesta zpět jen z té vyhlídky k majáku, která nemá víc než snad jen 50 metrů se však mění ve vnitřní horror. Není to lehký terén, ale rozhodně nic co by mi mělo dělat problémy. Ale dělá. A posledních pár metrů zpět už nevím jak vyjít. Je to prudký a noha neslouží, zbývá už jen jedna možnost, lehnout si na břicho a vyplazit se.
A zas to v sobě cítím takový ten zvláštní náboj. Energie, která tam poslední dobou chyběla. Vnitřní motor, co pohání člověka vpřed. Kam? No tak to přesně nevím, ale směr znám.
Je tomu už deset let, šílených deset let, co mi Wenkel, můj bývalý profák na Výmarské hudební akademii říkal ‘Starý nebo nový Ruben?!’
Ruben je mrtev.
AŤ ŽIJE RUBEN!
p.s. bylo jasné, že na Faerech nemá smysl setrvávat a první co musím udělat je dojet zpět dom a zajít k doktorům. Ti mi po téměř hodinovém boji vyndali zalomený šroub a tím je jasné, že se mi při té prudké bolesti v Reykjavíku jeden ze šroubů zlomil a to byla příčina problémů. Ta zbylá část šroubu půjde ven se zbytkem želez, které tam ještě mám. A že je jich dost.
Tak čau!
Dobrý den,
díky za príma počtení a krásné fotky, díky!
Na to, jak jste tam měl hnusné počasí, tak jsou ty fotky pěkné, a musím říci, že umíte fotit.
Čím fotíte ? Abych dostal inspiraci.
díky, díky. tehdy to byl Nikon D750 + 16-35mm