Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.

p.s. Takto nakonec vypadal kompletní itinirář cesty:

Díly jako by to bylo antické drama:

Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki

Akce, která by vás mohla zajímat

Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh

Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku

Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká

Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré

Část první, expozice..

Důvody k cestovnání jsou různé, jedním z nich je práce. Přece jen, proč dělat něco v ČR za 60 Korun na hodinu, když mohu dělat to samé v Norsku za 100 Korun na hodinu – ovšem Norských korun.

Inspirací pro cestu mi byl kluk jménem Jakub, kterého jsem potkal na jedné akci Naučmese. Říkal jak pracoval v Norsku na nějaké ovocné farmě a za tři měsíce si vydělal kolem 100 000 Korun (českých). Což mě zaujalo a vzal jsem si od něj email. Po pár dnech jsem mu napsal, zda by mi mohl poradit kde a jak hledat, případně kam jet, prostě cokoli abych měl nejaký výchozí bod. Odpověď však nikdy nepřišla. Jenže je jasné, jelikož článek dál pokračuje, že taková drobnost mě nemohla zastavit.

Vidina “velkého” zisku mi nedala spát, provětral jsem internet a došel k několika závěrům. Nejvíc peněz se dá vydělat na severu, je tam potřeba norština a navíc je to tak daleko zpět, že než abych se rozjel zpátky, tak tam radši zůstanu. A po chvíli rozmýšlení moje volba padla na Tromsø, neboli severonorskou metropoli, jak město (velikosti Kolína) Norové nazývají. Takže jsem si koupil “Norštinu nejen pro samouky”, zajel s autem do servisu a koupil lístek na trajekt Tallin-Helsinki.

Když už nebudu v Práglu tak dlouho, házím svůj byt do nabídky na airbnb  aby nebyl tak opuštěný a navíc vydělal nějakou kačku či euro.

A jako správný občan počátku 21. století házím na FB status: “I cesta dlouhá 10 000 mil začíná prvním sešlápnutím plynu”.

Opouštím svou rodnou Prahu ve svém spolusouputníku Toyota Corolla 9/1994 – 202 000 Km (s krycím názvem plechovka) se vydávám na daleký sever.

Jedu kus po dálnici na Boleslav a pak odbočuju směr Železný Brod. Kdysi (opravdu před dávnými lety (a téměř za sedmero galaxiemi)), jsem chodil s jednou slečnou odtamtud a tak si říkám, že se musím chvíli zastavit a zavzpomínat. Ješte cestou si vůbec nejsem jistej, jak a jestli najdu dům, kde bydlela. Ale nedlouho po vjezdu do Brodu ten dům už z dálky vidím a projede mnou takový fakt hrozně zvláštní pocit – mix všech různejch pocitů, citů, nadějí a beznadějí – teenagerských :).

Vystoupím z auta, chvíli se pokochám pocity, dům nacházím, zjistím, že jméno na zvoncích je stále stejné..a nasedám do auta a vyrážím dál směr Norsko. Ještě nabrat naposledy benzín za koruny

(a tím díky spotřební dani a DPH napumpovat nějaký prašule do český ekonomiky) a hurá do Polska.

Na Polsko mám jen ty nejšílenější vzpomínky, když jsem tam byl před lety na soustředění s cyklistickým oddílem, jedeme, jedeme, najednou se trochu boříme a na lýtkách cítím nějaký teplý sekání. Kolo vaklá a nejde moc řídit. Jj, ti magoři nalili právě na kus silnice čerstvý asfalt a zapomněli tam před to dát značku.

Stavím na odpočívadle a dost se divím, proč někdo bydlí takhle divně v přívěsu.

O odpočívadlo dál jsem zjistil, že to asi nebude nikdo kdo tam divně bydlí, ale někdo, kdo je správce (a asi především hlídač). No dobře, když na to maj..Nezdržuju se ale dlouho a razím do města jménem Lódž. Nic moc o něm nevím a tak se nechávám překvapit. Jezdím a bloudím ulicema a nijak moc se mi to tu nelíbí, že bych sem musel znovu, to asi ne.

Pak už jen kousek za město najít nějaké to (přírodní) ubytko a dobrou. Bylo to tam fajn, ale vlak co půlhodinu, příště někde jinde..

Vydávám se směr Varšava a jelikož mám v plánu přidat další letiště do přehledu letišť, nedá mi to a už si to štráduju směr WAW neboli Letiště Frederika Chopina ve Varšavě. Poláci se chtěli vyšvihnout v plné kráse a tak přivaděč k letišti vypadá, jako by ho navrhovali a stavěli ty největší světový kapacity oboru (Němci:).

Dorážím  k terminálu, parkuju svýho plechovýho spolusouputníka a vidím že ke mě jde kolem policista. Říkám si “fajn, alespoň se ho zeptám, zda a jak dlouho tady můžu stát” (poláci totiž doteď moc nepoužívaj dopravní značky). Jenže než stačím otevřít pusu, jsem požádán o doklady a dozvídám se (polsky s příměsí angličtiny), že jsem jel nakřivo přes přechod pro chodce a že to je za 250 Zlotých. Ty vole WTF, si ze mě snad dělá prdel, ne? Tak mu říkám, že nemám ani zlotý a on, že fajn, že si mám jít vybrat do bankomatu na letišti, že si mě zatím zapíše. Inu jdu, hledám ale zjišťuju, že všechny bankomaty vydávaj pouze eura.

Tak se vracím k jeho autu a vítězoslavně mu to oznamuju a on, že mám jít o patro níž k příletům, tam mi to vydá zlotý. Sice se snažím to s ním nějak ukecat, ale je neoblomnej (jak cvičenec ze Shaolinu – napsali by někteří). U nás bych to rozhodně nezaplatil a trval na nějakým přezkoumání, ale zítřejší termín trajektu je neúprosný a co já vím, čeho jsou Poláci schopný. Tak jdu znovu do budovy letište, tentokráte o patro níž, vybírám na chlup přesně 250 zlotých a vracím se k jeho autu. No a vidím, jak u něj stojí další neštastník s podobným osudem.

Jdu tedy k němu, vyřídím svoje záležitosti, na oplátku za 250 zlotých dostávám památku

a položím zásadní otázku: “Jak dlouho tu můžu stát?”. Dozvídám se že 5 minut. Fajn, zkusím alespoň něco napsat. Jdu tedy do terminálu

Dojdu si na záchod a zjišťuju, že už jsem po dvou minutách nervózní jestli mě ten šílenec nedal odtáhnout. Nabírám si ještě v pítku vodu a radši razím k autu. Hurá ještě tam je, nemá botičku. Rychle nasedám, ujíždím, a koukám, že ten magor má po asi 5ti minutách další oběť.

Bože, jak já nesnášim tyhle kreténsky represivní systémy, kde maj policajty na to, aby buzerovali lidi. Jako neřikejte mi, že je normální aby policajt během deseti minut dal tři pokuty?? Rychle pryč odsud, podobný magoři jsou snad jen Slováci, který vybalej na dálnici přenosnou šedesátku a vybíraj. Grrrrr

Na nějakou návštěvu Varšavy nemám nejmenší náladu, ale jen tak z průjezdu to vypadá na zajímavý město.

Ale já prchám směr Litva, a rozhodně nejsem sám kdo prchá, Poláci jsou sice šílený řidiči, ale největší magor byl tenhle Fin:

Stylem brzda plyn byl po dvaceti minutách od pořízení týhle fotografie asi od dvě auta přede mnou (stále za tím autobusem). Krom toho všude kolem silnice postávaj, posedávaj a prodávaj všichni nějaký houby a ovoce.

Což mi přijde na jednu stranu fajn, na druhou stranu zastavte tu, když všichni jedou jak magoři. A do toho hned dva kamióny v příkopě

Brázdím dál silnice, v navigaci mám Vilnjus (který chci alespoň na chvíli navštívit) a zanedlouho zjišťuju, že takhle by to asi nešlo. Navigace totiž vůbec nepočítá s politickou situací a já mám najednou několik kilometrů před sebou Běloruskou hranici. A myslím, že teprve tam by nastal represivní terror. Koukám, kudy z týhle prekérní situace a jako fajn východisko se jeví polní cesta která mě zavede na jinou silnici, tu která vede do Vilnjusu mimo tuto baštu lidských práv a svobod.Trocha terénní jízdy se vyplácí, za chvilku jsem tam kde chci být, směle opouštím Polsko a vydávám se vstříc Pobaltským tygrům, který teda bohužel zkrachovaly dřív než zbohatly. Co je ale fajn a co velmi oceňuju na EU a Schengenu je takovýto hraniční přechod

Jako hrdý Evropan z toho mám radost. Jenže ejhle, Polsko je strašně velká země a než jí projedete, tak to prostě trvá. Vilnjus nechávám na jindy a drivuju jak můžu směr sever.

I když se to nezdá, venku je stále světlo, doba pokračuje a je po desátý, nejvyšší čas hledat nějaké (opět přírodní) ubytko. Jenže tady na severu to slunce ne a ne zapadat a když není tma člověk ani není unavenej. A tak pokračuju ještě dobré dvě tři hodiny než mě tenhle pohled přesvědčí o tom, že je potřeba zastavit a dokonce překonat lenost a vytáhnout foťák. Nebo ne?

A pak mě čeká už poslední předtrajektová etapa, dojet do Tallinu. Samozřejmě mám velký plány jak se ještě stavim v Rize, ale čas je neúprosný a Rigou víc proletim než projedu, natož abych snad vystoupil z auta. Jen na okamžik přeruším jízdu a chvíli si užju na místě, kde se setkávají sladká a slaná voda. Mám rád tyhle místa.

Tato strategie se mi však záhy velmi vyplatí, neboť po přejetí hranic do Estónska zjišťuju (díky tomu, že můj telefon je chtřejší než jsem myslel), že je v Estónsku o hodinu víc než všude jinde. A tak pádím směr Tallin, kde ještě stihnu půlhodinovou návštěvu města. No a tohle město si rozhodně říká o trochu delší pobyt, však posuďte sami.

A pak už hurá do přístavu, nechat si ´štípnout lístek´ na trajekt a zařadit se do fronty aut. A mám parádní výhled – úplný dálky z toho koukaj.

Počasí se dost zhoršilo, začalo pršet, ale raději než abych seděl v autě, jdu pod takový malý mostík a kochám se trajektem. Za chvilku vedle mě přijde a zapálí si cigaretu nějaký Polák a dáváme se do řeči. Angličtinou moc nevládne a ptá se, zda nezkusíme němčinu. Přejdem tedy do němčiny, ale tou nevládne podobně jako angličtinou a tak on mluví polsky a já česky. A světe div se, celkem si rozumíme. Dozvídám se, že pracuje v továrně na výrobu plechovek někde asi 60 kilometrů od Helsinek, že se netěší na zimu a tmu a že bere 2 000 Eur měsíčně. A tak si dávám první cestovatelsko-pracovní metu – do měsíce ho chci v platu dohnat.

Fronta aut se dává do pohybu, nasedám do auta a vjíždím na palubu trajektu.

Wow, je to tu obrovský. Pokračuju v řadě aut až nemůžu dál. Zastavuju, zařadím rychlost a vydávám se na palubu.  Pokračování dále na sever Finskem je v dalším příspěvku..

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval. Zobrazit archiv autora: Ruben Lang