Archiv autora: Ruben Lang

Vím že by se nemělo někoho šmírovat při motlitbě, navíc s foťákem v ruce, ale já si nemohl dát pokoj.

A místního kněze jsem vyfotit musel, protože vypadá na príma sympaťáka.

Je to tu velký, ale nejvyšší čas padat zas dál, přece jen už jsou asi tři, číz se zmrzlinou z Mekdonalda co jsem si dal když jsem tam nabíjel baterku k foťáku už vytrávil, takže by bylo fajn pohnout směrem nějký jídlo. Ještě rozloučení s ND.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži xi”

a tak mi nezbývá se s nima dát do řeči a poprosit jí, či by tu tyčku mohla dát někam jinam. Je to moudré děvče a tak si deštník rovnou přehazuje do druhý ruky. Ještě navodit nenucenou situaci a…je to tam.

JJ, 1er ARR, adresa, kde většina lidí nikdy nebude mít ani na jmenovku na dveřích, natož pak na ty dveře či snad byt. Tak daleko nevidím.

Paříž je město lásky a dává vám to najevo i soška za výlohou.

Nicméně když v Paříži nemáte na nájem, stačí si zabrat místo který se vám líbí a rozbalit si vlastní krabici.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži x”

Pokaždý když jsem viděl parkovat někde auto co tam nemělo vůbec co dělat, ideálně uprostřed křižovatky, vždy to bylo nějaký žihadlo, jako v tomto případě Nissan GT-R.

Jakože to GTRko jezdí o tom nepochybuju, že jezdí tohle si nemyslím, ale je to aspoň hezký.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži ix”

Rychle utíkám pryč, daleko, aspoň přes křižovatku a zkouším zda sklo vydrželo. Vydrželo, holka na skůtru krásná, směje se – až doma zjišťuju, že na tom skůtru byl i nějakej chlap.

Nutno však uznat, že něktrý francouzky krom toho že jsou chic jsou taky pořádný fuchtle.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži viii”

Na protějším chodníku vidím nějakého divného chlápka, že to je bezdomovec je celkem zřejmé, dělám teda fotku..

Přecházím jdu kolem něj, zhodnotím situaci. To je naprosto šílený a musím to bezpodmínečně vyfotit, navíc, nemůže se rozeběhnout, protože by si rozbil hubu a tak cvakám.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži vii”

Pod věží je nádraží, co sice nevím jak se jmenuje, ale evidentně to je populární turistické místo, protože je zde opět hlídka tří vojáků

Snažím se zachovat genderové dekórum, neb jeden z těch vojáků vypadá celkem roztomile žensky, i když..s tím samopalem..

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži vi”

Je kolem jedenáctý takže co vás napadá? Ano správně, že pro některé právě začala (nikdy nekončící) siesta 🙂

A chvíli nato dělám jeden z mých prozatím nejsilnějších snímků. Ano, na tý fotce není technicky správně v podstatě nic, tedy ne v podstatě nic ale prostě nic, nicméně..však se podívejte sami, vidíte to tam?

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži v”

Cestou se zastavuju u skořápkářů a rozmýšlím zda vsadit 50 Eur na kuličku, ale něco mi říká, že to budou stejný zmrdi jako ti u nás, takže jsou dvě možnosti. Buď člověk prohraje a má to dobrý. Když totiž vyhraje, tak dostane přes hubu a okradou ho. No a uznejte, to už je snad lepší prohrát.

Radši tedy jen procházím kolem a… už je tady. V plné své kráse, oproti té New Yorské malinká, ale naše..evropská.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži iv”

Eiffelovka mě vlastně ani moc nebere, všude mraky lidí, aby taky ne, když už jich Eiffelovku navšívilo 250 000 000 miliónu lidí, tedy slovy čtvrt miliardy. Je to takový číslo že by se vám při jeho představě protočily panenky, tolik lidí pohromadě si ani představit nejde takže to ani nezkoušejte, abyste se nezbláznili.

Tahle fotka tu však není úplnou náhodou, na to však přijdete trochu pozdeji. ..Hle však! Co se nestane, Elvis žije! Bože sem se lek. Ale nased do limuzíny a byl fuč. Parchant, ani mi nezahrál.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži iii”

Trócadero – nějakej pomník pracujícímu lidu či co to je, nevím. Znám to z nějakýho filmu, ale krom toho že tam odtud je nejlepší pohled na Eiffelovku, nechává mě celý Trócadero úpně chladnym.

Pokračovat ve čtení “Jeden den v Paříži ii”