Je pátek, 18. 2. A po dvouhodinovém letu se společností Air France se naházíme na letišti Charlese de Gaulla. Zvažoval jsem ještě levnější variantu s Ryanair, ale tan léta na „pařížské“ letiště Beauvais, které je od Paříže slušně daleko. Jelikož se jednalo o narozeninový dárek pro přítelkyni, mělo to stát zato, ale bohužel standard Air France je asi bohužel dávno ten-tam a palubní servis byl na úrovni Ryanair jen snad s tím rozdílem, že v Ryanu si můžete něco přikoupit. Nu což.
Na letišti se u velmi fešné ebony informátorky dotazuju na nejdůležitější věci, hlavně to, jak se dostat do hotelu a jak si užít kulturní Paříž. Ideální je prý Pass, dvlou- čtyř- či šestidenní průkazka, která opravňuje k neomezenému množství návštěv v podstatě všech důležitých kulturních institucí Paříže. Pass má navíc další výhodu, nemusíte pokaždé stát frontu na „odbavení“ a tak ušetříte několik desítek minut u každého vstupu. Slečna informátorka bohužel zmínila, že Pass je možno zakoupit úplně všude a tak necháváme nákup na později, což se ukazuje jako slušná chyba – zbytečně dlouhá třičtvrtěhodina ve frontě.
Rada č. 1 – kupujte Pass na letišti!!
Berem první RERko a za půlhoďku a 7,80€ jsme na Gare du Nord, což je takový svět sám pro sebe. Doporučuju moc se neohlížet, nezastavovat a prostě přestoupit, a svižně jet dál kam potřebujete. My směrem na Pace de Clichy, kde to máme jen pár kroků do hotelu Vintimille, který zabookovaný o pár týdnů předem (jak na booking zde). Kde jsme dostali ne příliš lichotivý pokoj v přízemí. Pokoj byl sice malý, ale zato špinavý a tak jsem skočil na recepci a požádal o přeložení, ideálně do 5. Patra, odkud je dle recenzí fajný výhled na Sacre Coeur. Dnes měli plno, ale zítra že nás přestěhují.
Fajnová byla taky komunikace s recepčním. První jeho věta anglicky, druhá franglicky a třetí už komplet francouzsky. Moje fránina ale přestála tuto zkoušku bez ztráty kytičky, potvrdil ale pověst anglických schopností místních recepčních naprosto a dokonale. Druhý recepční však mluvil anglicky úplně bez problémů. No stane se.
Všude dobře, tak co v hotelu? a tak vyrážíme kolem slavného Moulin Rouge k Sacre Coeur. Místní zlatá mládež se slušně předvádí, nejnovější model Mercedesa zaparkovaný přímo uprostřed miniparkoviště, dveře auta dokořán zesilovač vytočenej na 11 a hudba stylu směsi metalu a rapu se řinula prostorem. Pár desítek kroků dál jsou jejich chudší kolegové s VW IV. Kouřej, popíjej, smějou se. Však ať si mládí užije.
Paříž sama však je zahalena v únorovém mlžném oblaku a tak sit u Eiffelovku v dáli jen představujem. Ale víme že tam někde je. Dáváme si vynikající večeři v jednom z místních super podniků a oceňuju místní přístup k prezentaci. Jídlo na talíři vypadá líp než na fotce a chutná líp než vypadá. Tatarák, lososový salát, k tomu láhev Chardonnay a narozeninový kulinářský zážitek nemá chybu.
Druhý den nad ránem se stěhujem a fakt nelitujem. Pokoj velký, čistý (nový koberec) a se skvělým výhledem. Tady už by to šlo. Vyrážíme směr Louvre, naproti hotelu někdo čůrá u pošty, z té vyjde zaměstnanec, něco na čůrajícího volá. Toho to ale moc nebere, svojí potřebu dokončuje v naprostém klidu. U vstupu do metra kupujem carnet (10 lístků za 12€) a jedem k Louveru, kde si stojíme tu třičtvrtěhoďku na Pass a pak už nás nemůže nic zastavit před kulturou. Čtyři hodiny pláchnou a my sotva stihli půlku jednoho patra. WTF, tady je to aspoň na měsíc. Jdem mrknout na Monu Lisu a padáme, tohle mě frustruje. Proč toho ti malíři museli vytvořit takový strašný množství děl? Ale pár desítek (možná set) renezančních a barokních, impresionistických obrazů jsme stihli.
Procházíme se tak kolem Seiny a ..stal se zázrak. Paní za náma sbírá ze země prstýnek a volá na nás, či jsme ho neztratili. Samozřejmě že jsme ho neztratili, na to hned reaguje tak, že nám ukazuje, že je prstýnek zlatý a že si ho od ní můžem koupit. Jenže jako člověk, co už něco projel vím, že se jedná o klasický podvod. Prstýnek v žádném případě zlatý není. Tenhle je navíc ošklivej.
Paní naše odmítnutí vůbec nerozhází a za necelou půlminutu už vidím, jak prstýnek úplnou náhodou nachází u někoho jinýho. Chvíli se kocháme výhledem na řeku, mosty a tak prostě si užíváme bytí v Paříži a jdem parkem a hle “hlava” nějaké rodiny si právě prohlíží svůj nový prsten, který přestane být zlatý u prvního klenotníka. Pak museum dekorativního umění (hlavně hadříky J, procházka večerní večerní Paříží a dobrou noc.
Neděli začínáme jak jinak než v Louveru, jen s těžkým srdcem bychom tam nechávali mumie z Egypta, sochy z Řecka a tak tu z Velikonočních ostrovů. Pak parkem de Tuiliers do Orangerie, kde světe div se zázraky se dějí opět ztrácíme prsten. Paní jsem tentokrát poslal do análu ještě než začala mluvit a hned salva nadávek. Jaké z toho plyne ponaučení?
- V žádném případě neztrácejte prsteny a nechtějte je zpět!!!
Těch pár “ušetřených” Eur jsme mohli hned po pár krocích věnovat paní, která se takovým tím prapodivným žebrácko-podvraťáckým stylem ptala, či umíme anglicky. Jako poctivý poslucač Izerovy “Policejí akademie” však odpovídám: “neumíme di pryč!” a paní má smůlu.
https://youtu.be/HACpfdh7pYc?t=27m33s
U vstupu do Orangerie máme Houstone velký problém, kdy chci nechat v šatně batoh (což se asi I musí, ale nevím, kdo by jim tam seškřábával omítku a odnášel ji v báglu, nu což). Paní chce vidět co je v batohu, a tam je foťák, který vynadavám, aby se mohla líp podívat dovnitř a hned na mě řve: “No photo!” kouknu nan í a ona znovu “no pohoto!!” kouknu nan ní tázavě a ona “NO PHOTO!!!”. Pointa je v tom, že se nesměj nechávat foťáky v báglu. Asi aby nám je šatnářky neukradly.
Monetovy Leníny jsou velkolepé, ale pro mě ne úchvatné, jak jsem od nich čekal. Pak ještě Picasso, Césanne, Renoir a Pisoir (ten byl ale právě v opravě) a přes most do Musée d´Orsay.
Wow, krásná budova bývalého nádraží a přenádherná díla impressionismu v čele s Van Goghem. Několik hodin uteče a výstupem vstupujem do ruchu pařížského velkoměsta. Relaxujem v místním podniku, čaj za 5€ a pivo za 8€. Jednou se to přežít dá, ale s cenovou politikou by Paříž mohla něco udělat. Přes malý most k Notre Dame. Velkolepý prostor uvnitř katedrály navíc jak bonus vyplňují tóny varhan s Bachovými preludii. Už je pozdě a již není možno vstoupit na 66 metrů vysoké věže. Škoda.
Slavná to Latinská čtvrť je nedaleko a co bychom to byli za návštěvníky Paříže, kdybychom neochutnali šneky. No, jo, dobrý byly.
Čas jet dom, jen ta naše cesta se na stanici Les Halles mírně komplikuje. Naše lístky na metro nám totiž z nějakého důvodu nefungují a tak to jdu pořešit k paní u okýnka. To sice opuštěně nevypadá, ale nikdo v něm není. Zaklepu párkrát na kovový pultík a už ke mě chvátá obsluha s burgrem v ruce. Na monitoru přece svítí, že 5 minut! OK. Počkáme. Za minute je ale zpět s tím, že má zavřeno a že máme jít jinam – to je servis za ty prachy, co?!
Jdem jinam, ale o vchod vedle okno s oficírem nikde. Ale jako na zavolanou, jeden z turniketů je rozbitý a otevřený. Takže, správně tušíte, překračujeme hranici a přítelkyně se prvně v životě stává černým pasažérem (já mám tuhle premiéru dávno za sebou).
Cesta OK, v pondělí zrána se odubytováváme a vyrážíme směr “Hvězdné náměstí”. Na stanici metra hraje nějaký místní fidlal. Tak řádně intenzivně. Ne že by mu to nějak skvěle šlo, ale zaujetí má, jako by to byl fakt concert!
