Dobrovolně v Izraeli

Po šílené pětiměsíční jízdě v Norsku mi po pár dnech v Praze bylo jasné, že si musím jet někam vyvětrat hlavu. A to tak, že pořádně.

Před pár lety jsem během jednoho z mých mnoha výletů do Izraele strávil pár dní v městě uprostřed ničeho jménem Mitzpe Ramon. Vlastně ne tak docela uprostřed ničeho, Mitzpe Ramon se nachází uprostřed Negevské poušte. V těch pár dnech které jsem v minulém výletu strávil chozením po poušti jsem zjistil, že to je fakt skvělej relax. Nic vás nerozptyluje. A to je to, co jsem právě poteboval. A bylo nadmíru jasné, že pouhých pár dní mi určitě nemohlo stačit.

Akce, která by vás mohla zajímat

P.S.: tady je mapka cesty

A tady ta nejlepší místa ve videu.

A ještě obsah na jednotlivé kapitoly:

Cesta tam a první seznámení se s Mizpe Ramon

Různá hostelová dobrodružství: Vánoce, Chanuka, Golany + ztraceni v poušti

Rodinná návštěva, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Haifa

Tel-Avivské outro, Caesarea, Budapešť a cesta dom

Kapitola 1: Cesta do nitra pouště

Peněženka po Norsku sice celkem plná (ale stačil jsem trochu rozjet ekonomiku zakoupením nového foťáku, objektivu a compu), nicméně Izrael je kua drahej a vzpomněl jsem, že hostel, kde jsem před pár lety nocoval nabízí dobrovolnickou družbu – dobrovolník pár hodin denně pracuje a za to tam může bydlet a i nějakej žvanec se na něj dostane. Napsal jsem tedy do hostelu, že bych k nim rád přijel jako dobrovolník, že krom češtiny vládnu angličtinou, němčinou, už i norštinou a mám taky nějaké fajné znalosti o pronájmu, díky mé praxi na airbnb.

Asi za dva dny mi přišla zpráva od majitelky hostelu jménem Lee s nějakýma obecnýma podmínkama dobrovolnictví, že minimální doba jsou 4 týdny (což bylo o 2 týdny víc než jsem zamýšlel) – a jestli mám zájem, mám se ozvat, kdy se můžeme sejít na skypu.

Napsal jsem, že to beru (protože 4 týdny jsou lepší než dva), ale že Skype asi nestihnem, protože sice letím do Izraele až zítra, ale z Budapešti, a na cestu se vydávám za pár hodin. Takže prostě pozítří přijedu a buď zůstanu jako dobrovolník, nebo jako host.

Vydávám se se žluťasama krz Brno a Blavu do “metropole zašlé slávy” jménem Budapešť, kam dorazím kolem desáté a tak mám dost času dojít na letiště – odlet někdy v šest. Na letiště je to dle mého odhadu 8 kiláků, takže tak dvě hoďky pěšky. Navigaci jako správný cestovatelský hrdina nemám, jen jsem si doma vyfotil na monitoru cestu. Je to vlastně pořád rovně a na konci doleva. Po asi pětihodinové eskapádě (a jízdě načerno v autobuse kterej jel úplně někam jinam) jsem rád, že jsem na letišti před odletem.

Let je fajn, na letišti v Tel-Avivu nasedám rovnou na lokálku směr Beer Sheva (jako to město za těch 7 let co jsem tu nebyl slušně prokouklo). Cestou mi pěkně vyhládlo a tak neodolávám místní nabídce a kupuju jeden falafel. A jak vidíte (a pokud jste četli můj report z cesty na Sever pochopíte) neudržel jsem se a přihodil k tomu jednu nefalšovanou kolu – výjimečně!

Nasedám na bus směr Mitzpe Ramon a ..usínám.. Probouzím se a vystupuju, samozřejmě na druhý straně města, ale díky jeho velikosti jsem na místě určení, v hostelu The Green Backpackers, asi za deset minut.

cestou se mi namísto lidí samozřejmě pletou pod nohy kozorožci

A v Izraeli všudypřítomné kočky

Dorážím do The Green Backpackers hostelu a hned narážím na Lee. Ta mě pozve dál, uvaří čaj a dáváme se do řeči. Jedinné na co se však zmůžu je vyjádření, že jsem mrtvola, a jestli nechce abych jí tam opravdu umřel na únavu, že si půjdu dát dvacet a pak všechno proberem.

O 16 hodin později.

Pauza se protáhla, je další den dopoledne, rozkoukávám se po hostelu, seznamuju se s mojí možná budoucí dobrovolnickou kolegyní z Namibie jménem Danielle a časem dorazí Lee. Plácneme si na moje dobrovolnictví a jsem uveden do běhu hostelu. Dostávám instrukce, jak psané, tak i ústně, z nihž mě některé celkem překvapí a jelikož je Danielle nějaká nemocná, tak mám svou první službu hned ten večer. A pak další.  A další.

Dva dny po mě má přijet ještě jedna dobrovolnice odněkud z Německa. Jenže nějak ne a nejede, po pár dnech o ní začínáme mít strach, co se jí tak mohlo stát a nakonec se jí dovoláme. Má opravdu přijet 9., ale až za měsíc.:)

Začíná dobrovolnický život

V různých hostelech funguje dobrovolnictví různě, v tom mém (malý rodinný hostel uprostřed pouště) spočívá v pěti šestihodinových šichtách týdně, kdy je člověk de facto místním big bossem (na rozdíl od velkých, kde jsou často dobrovolníci jen na špinavou. resp. úklidovou práci – na to je zde profesionální uklízečka). Ubytovávám, představuju hostům město, pár barů, supermarket, Beresheet – nejdražší hotel v Izraeli, kde má každý pokoj svůj bazén, výhled do Ramonského kráteru a který je asi 500 metrů od nás, kam jít do pouště, jak se vrátit z výletu (stopem) a tak. Mitzpe Ramon je městečko na okraji Ramonského kráteru, který je největší útvar tohoto druhu na světě (viz. Machteš Ramon). Jedná se o erozní kráter (nemá tedy nic společného s mimozemskými tělesy), je téměř 40 km dlouhý a 350 metrů hluboký. Prostě vypadá jako na tom obrázku vlevo. A vlastně se nejmenuje kráter, ale maktesh. Maktesh je hebrejský výraz pro tento přírodní útvar. Na světě jich je pouze 7 a z nich je 5 v Izraeli a 2 na Sinaji. A anglický, natož pak český, výraz pro maktesh neexistuje.

Po týdnu se loučíme s Danielle, která tu jako dobrovolnice strávila skoro tři měsíce (pokud jste na fotkách čekali nějakou černošku, tak vězte že Danielle je ze třetí generace německých přistěhovalců). Voilá a už jsem hlavní dobrovolník.

Je půlka prosince a to je ještě chvíli mimosezónní období a tak je v hostelu celkem klid, mám tak dost času a energie pokecat s hostama. Prvním z nich je Itaj, superchalan, voják z bojové brigády v současnosti po nemoci na rehabilitaci v Negevu.

Jdem na tůru do pouště – po červený až k “ammonite wall” neboli “zdi zkamenělin”. Poté co sejdeme do kráteru máme štěstí, nad našima hlavama právě cvičí letectvo, navíc k tomu co se nad náma děje dostávám odborný výklad. Zajímavý. Izrael je jedna velká vojenská základna a místo po kterém jdeme je obklopeno místy, jež jsou v mapě označeny jako “firing zone”, neboli palebná oblast.

Za chvíli je po všem a než stačím udělat takovouhle fotku

Za náma strašnej randál a koukáme, že se letadla stačila velerychlostí dostat až ku nám.

Jako dělá to slušnej rambajs. Pak ještě jedno naše velkolepý stoupání na hřeben, klesání

(foto ve velkém rozlišení zde)

a jsme u “Ammonite wall”.

Nacházíme se ve výšce cca 800 m.n.m., ale celý tento prostor byl kdysi pod hladinou moře. Proto ty zkameněliny. Ptáte se jakto? Inu tektonika.

Ještě jeden detailní pohled na zeď

Nazpátek (jak jinak než) stopem

postarší pár superveselých lidí nám staví asi za 5 minut a hurá dom.

Poránu objevuju skvělou akci, letenky do Seattlu za 9 000 Kč, které okamžitě kupuju, takže náš výlet po národních parcích západního pobřeží USA dostal konkrétní kontury. Wow, už se těšíme. Krom toho organizuju mámě a pár dalším známým silvestrovský pobyt v Eilatu. Domlouvám si tu volno na tři dny, tak se za nima 26. stavím a užiju si Rudého moře. Jo zapomněl jsem se zmínit, sice je prosinec, ale teplota se pohybuje kolem 20 stupňů, což je takové řekl bych příjemné prosincové počasí.

Dny příjemně plynou, sem tam dělám nějaký výlet po blížším nebo vzdálenějším okolí – jako např. do údolí En Akev, který je poblíž starobylého a dávno opuštěného města Avdat z doby římské a byzantské.

Měli odtamtud kdysi celkem slušněj výhled.

Jako město fajn, ale Massada dělala lepší dojem, ale to nejhezčí z téhle oblasti je rozhodně poušť. Jít si tak tři čtyři hodiny úplnou pustinou, když pak narazíte na tohle, vyrazí vám to dech.

Když byste se otočili, tak vidíte toto.

jj, tekoucí voda. V poušti. Zádná fata morgána! Sejdete dolů a procházíte tunelem z rákosí. Uprostřed pouště. Jako takhle na monitoru vám to přijde normální, asi jako číst si o půlnočním slunci, ale když tam jste, má to něco do sebe.

A potom naprosto krásný průchod kaňonem. Úplný Grand Canyon. Teda ještě jsem tam nebyl, to mě čeká až za pár měsíců, ale tohle určitě bude alespoň jeho menší bráška.

A po dalších dvou, třech hodinách opět narážím na život, dokonce s palmou. Je to tu prostě zázračná poušť

Je něco po půl třetí, což je doba kdy odsud musím padat směr civilizace abych tam stihl být, než se setmí a tak šplhám stěnou kaňonu na náhorní plošinu. Sem tam je to i lehce nebezpečný, to když vlevo od vás je kolmá stěna vzhůru a vpravo od vás 200 metrů dolů – případně volným pádem.

Je to rozhodně místo, kde jít po setmění by mohlo být osudné, smrtící – no záleží na vás jak to nazvete. Ani není divu, že se tu v negevu každoročně smrtelně zraní několik lidí. Myslím, že jsem vám ještě neprozradil, že manžel majitelky hostelu je zdejší profi průvodce. Pár osudových historek hodil k dobru při rozlučce s Danielle. Když vyprávěl, blesklo mi hlavou jedinné: tvl, to je jak Češi v Tatrách:). Jako napadlo by vás se ožrat a jít spát na takovéhle místo? Doufám, že ne, ale byli tací. A už nejsou. C´est la vie.

Jak vidíte, přežil jsem, vystoupal na náhorní plošinu a..narazil na grupu ortodoxních Židů z nějaké té ješivy v Jeruzalémě. Všichni hezky kolem svého rabína – ale jako všichni, jak viděj foťák (v mých rukou), tak se hned chtěj cvakat.

Docházím k opuštěnému odpočinkovému stanovišti s pracovním názvem “opuštěná kavárna”

Kde se nestavuju nejen proto, že chybí obsluha (by mě taky zajímalo, zda se tu dá i přespat, bo to tak vypadá) ale hlavně proto, že není čas, sluníčko se podezřele dere za obzor a já bych tu nerad skončil, nebo někam nechtěně skočil. Brrr..

náhorní plošina končí akorát včas a se západem se vrhám na poslední sestup dneška, mým cílem je Sde Boker, kibuc uprostřed pouště, kde se nachází místo posledního odpočinku prvního izraelského premiéra, kterého jistě znáte už jen proto, že po něm izraelci pojmenovali svoje Tel-Avivské mezinárodní letiště a Lee svůj hostel. Letiště Davida Ben-Guriona asi znáte, ale co má sakra mít společnýho The Green Backpackers hostel s Ben-Gurionem? David Ben-Gurion se totiž původně jmenoval David Green. Tak a už to víte. A já padám, protože se fakt stmívá – a poušť dostává takovej zajímavej oranžovej nádech.

V pořádku dorazím na autobusovou zastávku a bez problémů se vracím zpět do mýho malýho hostýlku uprostřed Negevský pouště.

Tak to byl fakt skvělej výlet, po návratu potkám Yoashe (manžel od Lee), který se ptá jak bylo (tenhle výlet mi totiž doporučil) a tak odpovídám že líp než nejlíp. Fakt super den.

Život pokračuje v poklidu a nadruhý den mám takovou skvělou náladu, že si říkám, že bych konečně mohl jít vyfotit nějaký ten západ slunce. Najdu si pozici a takhle to vypadá asi 10 minut před západem.

jako pěkný, ale stačí chvíli počkat a je to…

fakt pěkný.., moment

ne tyvole to je krásný bože já odpadnu rychle cvakej!!

Ještě alespoň jeden!

Wow, tak to bylo famózní.

Po návratu do hostýlku mám k ubytování novýho hosta, izraelského vojáka z rozvědky. Zajímavý na jeho prezenci zde je, že přijel do Mitzpe Ramon z Beer Shevy jen a jen proto, že prostě chtěl dneska vidět západ slunce v poušti. A myslím, že nelitoval.

Fajný chalan co mě vyzve na partičku šachu. Nepohrdnu a..ano vítězím, dokonce dvakrát. Krom toho debatujeme o přístupu izraelců k vědě a technice (btw věděli jste, že (krom statisíců jinejch věcí) jsou takový ty zakrslý minirajčata vynálezem Izraelců? Izrael jak asi víte je celkem novej stát a všichni jsou do všeho hrozně hrrr, protože nikdo není zvyklý na nějaký generační kontinuum. A tak zakládaj start-upy (takové ty rychlerostoucí firmy), v Izraeli jich je asi 1200. A každý z nich se za dva týdny snaží udělat větší pokrok ve svém snažení, než lidstvo samo za celou svou historii. Nutno uznat, že některým to i vyjde (Pro zvídavé v tomto mohu doporučit knihu Startup Nation, v češtině seženete zde, v angličtině zde, či prostě na libgen.io).

S náma debatuje ještě jeden kluk ze Spojených Států, který má celkem otázku na tělo a ptá se izrovojáka: “jestli se můžu zeptat třeba, na čem teď pracujete?” Jako vtipný. Odpověd mě nepřekvapuje a zní: “víš, ani moji rodiče nevědi, na čem pracujeme”. Není ale nejmenší problém se s ním bavit na téma zahraniční politika a jak např. vidí současné dění v Sýrii svýma očima a potažmo tedy i očima Izraelců. Rozhodně názory a pohledy, které tady v TV neuslyšíme.

ale konec srandy a jdeme spát, zítra začíná Chanuka.

Prozatím u nás v hostýlku moc frmol nebyl, obsazenost tak asi 25%, ale to se má změnit. Na Chanuku sice Izraelci nemaj volno, ale zvyknou si brát dovolenou a bude plnějc. A myslím, že je pravý čas obrátit list na další stranu..

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval. Zobrazit archiv autora: Ruben Lang