Obsah s odkazy na jednotlivé kapitoly tripu:
Cesta tam a první seznámení se s Mizpe Ramon
Různá hostelová dobrodružství: Vánoce, Chanuka, Golany + ztraceni v poušti
Rodinná návštěva, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Haifa
Tel-Avivské outro, Caesarea, Budapešť a cesta dom
Kapitola 2:
Akce, která by vás mohla zajímat
Chanuka je svátek světel. Jeden z mála těch židovských svátků, které nemají původ přímo v bibli ale “jen” v historii. Je to svátek na paměť židovských bojovníků, kteří dobyly zpět Chrám v Jeruzalémě z rukou řeckých a syrských. Ten byl ale v cizích rukou znesvěcen (když byl v rukách řeckých, tak hádejte komu byl zasvěcen), a tak bylo potřeba jej znovu vysvětit. A k tomu je jedna nezbytná nutnost, přesně k tomu určený rituálně čistý olivový olej, jehož výroba trvá osm dní. Zásoba takového oleje však byla pouze na jeden den.
Avšak dle legendy se stal zázrak a množství oleje které mělo vystačit na jeden den vystačilo na celých osm dní, tedy dost na to, aby byl vyroben další potřebný olej. Je to tady prostě Svatá země už od nepaměti. Určitě vás tedy nepřekvapíí, že chanuka trvá osm dní a každý den se zapaluje jedna nová svíce. Začíná se jednou v den první a končí všemi osmi v den osmý. A abyste si nepodpálili barák, svíce jsou ve speciálním devítiramenném svícnu jménem chanukia (i když i ten se někdy nazývá menora). Devítiramenném proto, neboť jedna ze svící nereprezentuje jeden den, ale slouží pouze k zapalování ostatních svící. Tak a už to všechno víte.
Také se pomalu končí období malé obsazenosti a s postupným přibýváním svíček na chanukii přibývají i hosté. Na hostelu je úžasná ta variabilita, jsou dny, kdy tu je 12 hostů z 10ti různých zemí ze všech koutů Země.
Je super poznávat lidi z tak různých koutů světa. A nejen poznávat, ale i vymýšlet nějakou tu srandu. A tak se stalo, že jsme se ještě s jedním Kanaďanem, Američanem a slečnama z Kosova, Indie a Ugandy vydali na výlet do pouště. Celý se to začlo tím, že jsme jeli v autě v šesti. OK, nemělo by se. Dojeli jsme doprostřed kráteru, zaparkovali na jedno z parkovišť a vydali se na trek. Je to tady poušť pro turisty a tak neměl být problém. Však ani nebyl.
A po půlhoďce jsme..
Wow, tak to byl jeden z nejlepších dnů mýho života.
Chanuka pokračuje, lidi se obměňujou a je tu další akce, slaňování. Yoash, krom toho že je průvodce si nedávno udělal instruktorský kurz slaňování a kedže má mezi dvěma skupinama ráno a odpoledne přes poledne volnějc, jsou místní hosti (se slevou) a já (v rámci dobrovolnictví zdarma) pozváni užít si taky trochu toho adrenalinu. Takže se vydáváme na kraj útesu, vážeme se na lano a ..
Jo abych nezapomněl..
Chanuka se blíží ke svému konci a zapalujeme poslední svíci. A v životě fakt nevíte co se kdy stane. Jedním z nových hostů je sympatická sexica z Austrálie a kedže slovo dá slovo, dáváme si pozítří sraz v Jeruzalémě a zajedem spolu na Golanské výšiny. Tímto tedy ruším svůj původně plánovaný třídenní výlet do Eilatu. Ale předtím nás ještě u nás čeká štědrovečerní večeře, je přece 24. 12.
Každý z hostů má za úkol připravit tradiční vánoční jídlo z jeho domoviny, a kedže se mi nedaří sehnat kapra (no ani jsem ho nesháněl), nechávám si od mámy poslat recept na bramborový salát a dávám se do práce. Navíc tu máme další dva návštěvníky z Čech, tak k salátu dělají ještě něco moravského. Večeře je to vynikající, ochutnávám snad vše a na závěr je ještě chod palačinek v režii Francouzů. Ptám se místní Američanky, zda by mi udělala k vánocům hamburgera, ale je vegetariánka a tak to nevychází..
A ráno hurá směr Jeruzalém a pak spolu s Australankou na Golanské Výšiny do města Katzrin, kam dorazíme nedlouho před západem slunce a tak se necháme od recepce přímo odeslat na místo s nejhezčím výhledem na tento pravidelně se opakující jev. Sice to tu není tak krásný jako tenkrát v Mitzpe Ramon, ale taky hezký. Navíc ve společnosti medičky ze Sydney taaak romantický.
Překvapuju sám sebe jak jsem pozornej a vtipnej, je to prostě fajn večer. Balit holku z Austrálie vás taky celkem slušně staví před otázku: jel bych za touhle holkou až na konec světa (což Austrálie definitivně je)? A jelikož jak určitě víte, fajn znamená freaked out, insecure, nerurotic a emotional, nechávám balení Australanek na jindy a další večer trávím v hospodě s místním dobrovolníkem z Německa. Vlastně není to jen tak obyčejná hospoda, je to rovnou pivovar. A abych zapil žal, dávám si rovnou ochutnávací komando.
5 rozdílných druhů piv, čtyři “sériově vyráběné” a jeden druh sozónní, dnes z Passion fruit, neboli ..vlastně vůbec nevím, jak se tohle ovoce jmenuje v češtině, “vášnivé ovoce”? No to asi ne. Je to divný, ale dobrý. Pokud nemáte šajn o jakém ovoci to mluvím, tak vypadá takto
K snídani si pak dávám opravdovou lahůdku, limonádu z citrónu, který jsem si právě utrhl na zahrádce
Vynikající. Loučím se se všema a přes Jeruzalém se vracím do mé základny uprostřed pouště a začíná se poslední týden mého dobrovolnictví. Už to rozhodně není taková flákárna jako na začátku, protože máme celkem plno. A navíc, začínaj mě pěkně srát telefony. Když mám službu, tak OK, sice jsem doteď nepochopil, proč je mám brát, když jedinná moje práce je vzít si číslo na volajícího a Lee či Yoash jim pak zavolaj zpátky, ale budiž. Problém je, že lidi volaj i naprosto mimo všechny úřední hodiny a kedže tam jsem jedinný domácí, klidně zvedám telefon o půl sedmý ráno. A to už jako fakt nasere. Navíc zde dost často nikdo krom mě není, tak mám často službu i v době, kdy jí vůbec mít nemám. Krom telefonů se je taky třeba věnovat hostům. Někdy jde o prosté zodpovězení pár dotazů, jindy jen o dání ručníků a vyinkasování pár šekelů, ale je to takové to 100x nic umořilo osla.
Nakonec mi všechny ty telefony už tak lezou krkem, že ty které se mě netýkají (nejsou v mých office hours) vůbec nezvedám, ale i přesto (nebo právě proto), nálada jde z kopce. Ale zas konec se blíží:). Navíc Lee má nějakou hrozně divnou náladu, snaží se to svést na konec roku a účetnictví, ale nevim nevim. No co už, nic s tím nenadělám.
Párty na nový rok žádná není, ale dělám svůj první fotografický workshop v němčině na téma “používání jednoho kvalitního pevného objektivu, např. 50mm f/1,4 namísto jednoho průměrného zoomovacího objektivu, např. 18-105 f/3,5-4,5. S pár odbočkama k panoramatické fotografii a grafickým programům. A hlavně, den nato, je moje poslední šichta. Wow, třikrát hurá. Po prvním týdnu jsem myslel, že můj konec tady bude to nejsmutnější období, ale teď mám ze své svobody fakt radost.
A hurá, z Eilatu doráží máma se svým přítelem, a jdem provětrat poušť. Super výlet abyste si dovedli ten Ramonský kráter trochu představit, tak vypadá nějak takto. Ty malé výstupky nahoře na kráteru jsou vyhlídková terasa, návštěvnické centrum a vpravo pár pokojů hotelu Beresheet.
V poušti, jejíž tvar je po miliony let šlchtěn erozí se občas najdou opravdu zajímavé tvary. Do jednoho z nich se mi aranžuje máma, která tak vypadá jako by byla svatý obrázek.
Po pětihodinové tůře je čas na návrat, odtud tradičně stopem. Za chvíli zapadá slunce a tak jsem trochu nervózní, protože ve třech se nestopuje nejlíp a po západu by nám už vůbec nikdo nezastavil, ale netrvá ani pět minut a zastavují nějací mladíci, co se právě vrací z Eilatu, překopávají auto, protože maj vzadu sedačku pro děti a plnej kufr, ale vlezem se a jedem.
Poslední noc v The Green Backpackers a ráno jedeme směr Jeruzalém.