Obsah s odkazy na jednotlivé kapitoly tripu:
Cesta tam a první seznámení se s Mizpe Ramon
Různá hostelová dobrodružství: Vánoce, Chanuka, Golany + ztraceni v poušti
Rodinná návštěva, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Haifa
Tel-Avivské outro, Caesarea, Budapešť a cesta dom
Kapitola 4: Izraelské outro
Tel-Aviv, 18°, déšť. A co víc, z půjčovny mi přišla SMS, že pobočka autopůjčovny, kde jsem si auto půjčoval se zavírá kvůli sněhu a mám využít druhou jeuzalémskou pobočku. No, zvedám telefon a domlouvám se, že bych nejraději vrátil auto v Tel-Avivu, což je možné, dokonce bez poplatku a tak využívám (aspoň k něčemu byla ta půjčovna dobrá). Původně jsme chtěli udělat jednodenn výlet k mrtvýmu moři s kamarádama z Tel-Avivu, ale… Prší ráno, prší v poledne, odpoledne večer i v noci.
Akce, která by vás mohla zajímat
Abych zahnal nudu a protrénoval angličtinu a business skills, zapínám podcast smartpassiveincom.com, kde si Pat Flynn (maník, který podcastuje) v jednom díle přizval hosta jménem MJ de Marco a bavili se tam o de Marcově přístupu k byznysu, který shrnul do knihy jménem The Millionare Fastlane, což by se dalo přeložit jako “V rychlém pruhu k miliónům”, ale já bych si dovolil tradiční volný překlad, jako jsem to udělal již minule z podcastů Steava Pavlíny, a to v tomto případě: “Milionářem snadno a rychle v 10 lekcích”. Knihu si v originále můžete koupit u něj na stránkách, nebo si jí můžete stáhnout v super elektronické knihovně tady. Jestli byste měli mít špatný svědomí že stahujete knihu zdarma, u týhle mít až tak nemusíte, protože v jedný kapitole sám MJ píše: “Čtěte! Knihy si kupujte, půjčujte, nebo třeba ukradněte, ale čtěte.” Krom přínosného textu, to bude také velmi přínosná kniha pro vaší angličtinu.
Ale to jsem nějak cestovatelsky odbočil, zpět do zimního Tel-Avivu
OK, už prší 2 dny v kuse, no to nemůže dlouho trvat. Den nato se situace opakuje, stejně tak nazítří, kdy už mi dochází na déšť nálada, jdeme se s pár kamarádama opít. Bohužel v Izraeli je zbytečně drahý pivo a ještě k tomu jsme v čajovně, kde je pivo ještě dražší (28 NIS), až mě z toho ráno bolí hlava a pokračuje to přes celej den.
Ten den byl bohužel poslední den široko daleko, kdy nepršelo celej den a po týdnu mi došla trpělivost. Letošní izraelskou odyseu jsem měl rozdělenou na tři části – dobrovolnickou, průvodcovskou a část, kdy jsem chtěl zapracovat na informačním článku o Izraeli. Fotit v takových podmínkách nejde, projet Izrael taky nejde (např. velké části Negevu jsou kvůli vodě zavřený), takže padá rozhodnutí a kupuju letenku směr dom.
Tím se samozřejmě počasí začíná lepšit, dostávám pozvání na pracovní oběd do Googlu od jedné kamarádky, co tam pracuje a s kamarádem, který právě dokončuje průvodcovský kurz plánujeme výlet do Caesarey, kde mě chce mít jako “pokusného králíka” turistu. Super je plán.
První z pěknejch dnů trávím na kole a projíždím stará známá místa Tel-Avivu. Kdysi jsem tu studoval, takže mířím do univerzitního kampusu si to tam projít. Hudební fakulta kde jsem (dva semestry) studoval se nachází hned u vchodu a já jsem za celou dobu jen jednou šel asi ke třetímu domu, protože jsem tam byl řešit nějakou byrokracii. A teď jsem zjistil, že krom různých faktult tam je v kampusu i fotbalové hřiště a synagoga.
Pak jsem jel k letišti Sde Dov, kde jsem konečně zjistil, jak se dostat na spotterské místo k patě přisávací dráhy a hned jsem měl jeden super úlovek.
Právě přisávalo vojenské letadlo, a asi minutu nato u mě bylo auto z ostrahy letiště. Co se mě ale chtěli zeptat netuším, neboť mi bylo jasný co se stane a tak jsem hodil foťák přes záda, sedl na kolo a tvářil se jako sprostý turista. Naštěstí to vyšlo a nikdo mě nestavěl. Nerad bych dostal do pasu razítko, které upozorňuje bezpečáky na letišti, že mě maj proklepnout trochu víc. což jsem rád, protože i tak to bylo důkladný, ale nebudem předbíhat.
Wow, konečně super den.
V Googlu maj jinak fakt dobrý jídlo. První mě hned na recepci překvapilo, že stačilo říct, že jdu do Googlu a hned mě pustili bez toho abych musel i jen ukazovat ID. A pak oběd. Pochopil jsem co znamená program Google+10. Google totiž krom toho že má svoje kuchaře, který uměj fakt kua dobře vařit má taky vlastní cukráře a ty se fakt snažej – aby všichni zaměstnanci úspěšně prošli programem Google+10. Co to znamená? Prostě a jen to že do 3 mesíců od nástupu do firmy přiberete 10 kilo.
Po obědě následuje prohlídka firmy. Google je zde asi na 5ti patrech a nestačil jsem zírat. Krom chillout roomů, kde se zavřete a jste v naprostém klidu, masáží, surfovací místnosti (ne na internetu, ale na surfu), tradiční zkluzavky z patra do patra, traktoru s přívěsem!, pingpongovýho stolu, prádelny, kde si můžete vyprat, a kam v úterý navíc chodí kadeřník. A k tomu všemu ten fajnej výhled.
Další den jedem s Danem do Caesarey. Bývalé římské město asi 60 km severně od Tel-Avivu je samozřejmě, jako všechno tady (krom Jeruzaléma a Haify) naprosto tristně dostupné hromadnou dopravou. Jedeme šerutem na sjezd z dálnice asi 5 km od Caesarey a odtamtud musíme pěšky (nebo čekat asi hodinu a půl na autobus, který těch 5 km jede asi půlhodinu, protože staví u každýho druhýho baráku). Zvládáme, hurá.
Vzhledem k vlastnictví roční permanentky do všech národních parků Izraele, kterou jsem koupil za 180 šekelů, mám vstup zdarma (jinak stojí 39) a hurá, zpět do 2000 let staré minulosti, kdy po světě běhaly takové osobnosti, jako například Pontius Pilatus. Mnoho lidí se před časem dušovalo, že nikdo takový nikdy nežil, a jsou to všechno jen pohádky, ale archeologie je prevít a byly někde zde nalezeny mince právě s tímto jménem – to je např. jedna z věcí, kterou se dozvídám od Daniho, budoucího (hned po zkouškách, který má za pár dnů) průvodce po Izraeli.
Caesareu mám celkem rád. Není to ani moc velký ani moc malý, prostě tak akorát na dvouapůlhodinovou příjemnou cestu do historie. Bohužel díky Daniho výkladu padla má romantická teorie, že zdejší minikoloseum, které je pouze půlkruhové a ten chybějící půlkruh je směrem na západ, tak že měli diváci večer, krom na představení, i romantický výhled na zapadající slunce.
No neměli, no, protože za jevištěm byla stěna. Krom divadla je zde ješte hippodrom, Herodův palác, lázně, přístav, torza obydlí.
Čas uteče a svištíme zpátky do Tel-Avivu. Sice mi letadlo letí až nad ránem, ale dávám si relaxační bezspánkovou noc. A stále přemýšlím, jestli pojedu na letiště vlakem v 4:40, kdy bych měl na letišti dvě hodiny do odletu, nebo v 5:40, kdy bych měl jen jednu hodinu, což může být v Tel-Avivu celkem málo (ale někdy se to dá stihnout i super rychle). A jak tak přemýšlím, zjišťuju, že čas pokročil a jiný vlak než v 5:40 nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že jsem v Izraeli poměrně často a nebaví mě stále tahat věci sem a tam, nechávám si většinu oblečení u Dana a vyrážím na Ben-Gurionovo letiště. Tentokrát však poletím do Evropy poněkud jinak. Toto byl můj 20 výlet do Izraele a zatím vždy jsem z poklidné Evropy odlétal na horkou válečnou půdu (jednou dokonce doslova). Před pár dny došlo v Paříži k teroristickým útokům na redakci Charlie Hebdo, pár dnů nato opět v Paříži k útoku na židovský obchod, několik dnů nato byl zmařen útok v Bruselu. To rozhodně nezní jako poklidná Evropa, spíš jako horká půda…
A ouha, měl jsem jet tím dřívějším vlakem. Celá moje letištní procedura se komplikuje hned tím, že jsem byl před osmi lety asi 2 hodiny v Egyptě, takže mám podezřelý razítko a jsem hozen do fronty pro podezřelé. A tam to začíná být zajímavé. No nepřišlo by vám divný, že někdo strávil v Izraeli téměř dva měsíce a nemá vůbec žádný oblečení, jen spoustu stativů, foťáků a objektivů? A taky tří mobilních telefonů?
Úplně nejvíc securiťákům nedala spát
u který se mě asi 5x ptali, jestli je moje. Naštěstí jsem před pár dnama četl článek, že tyto telefony se používají proto, že je v podstatě nejde hacknout, takže to zní jako dobrý argument i pro pozorné strážce bezpečnosti letového provozu. No, po dvaceti minutách začínám být lehce nervózní, zda stihnu let, který dle času za 5 minut zavírá dveře, tak se ozývám, že “tak trochu spěchám”. Na což mi hlavní strážce odpovídá ať se nebojím, že v letadle o mě vědí a že na mě počkaj. Moment, poslední check a…můžu letět. Letadlo stíhám, nasedám a užívám si letu.
Se sluncem v zádech zjišťuju, že je vidět nejen Tel aviv a Samarea (Palestinské hornaté území), ale i zasněžená hora Chermon, která je těsně u křídla. Krásný to je.
V zimě to v této oblasti obvyklé není, ale dnes je let klidný jak jízda po německé dálnici. Čtu si nějaký palubní časopis a najednou..wzum..
Na dosah od nás proletělo letadlo úplně opačným směrem. Jako nechci nikomu kecat do řemesla, ale řídící letového provozu by mohli být trochu prostorově velkorysejší. Ale všechno OK, za chvíli už přistáváme v Budapešti – tam mám šestihodinový stopover před cestou busem do Prahy. Já nemám Budapešť nijak zvlášť v oblibě. Když pominu to, že mi tu kdysi vykradli auto a tak se náš výlet na Balaton neplánovaně zkrátil a vlastně skončil dřív než začal, tak hlavně to město… Je takový velký. A šedivý. Kdybych ho měl definovat jednou větou, tak ta pak bude znít: “Metropole zašlé slávy”.
Upřímně, už toho mám celkem všeho dost, úplně unavenej, pak nemaj fotky takhle dopadat.
Tak rychle hurá směr Praha.
Tak zase někdy příště!
