Faerské Ostrovy – trajektem až na ostrov Vágar

Faerské Ostrovy – autentická příroda na 18 ostrovech, která svádí k dlouhým trekům. Pokud milujete přírodu v její ryzí formě, pak jsou Faerské ostrovy destinací právě pro vás. Na Faerské ostrovy se můžete dostat buď letecky nebo trajektem společnosti Smyril line z dánského města Hirtshals. Výhodou trajektu je, že si můžete s sebou vzít auto. Výhodou letadla pak to, že přistanete na ostrově Vágar přímo mezi těmi nejhezčími místy, které mohou Faerské ostrovy nabídnout.

Cestovatelské intro

Během loňského Islandského dobrodružství jsme stihli strávit na Faerských ostrovech jen tři dny, což se ukázalo být dosti málo i vzhledem k tomu, že počasí je na Faerech dosti atlantické, velmi proměnlivé a deštivé. A jelikož jsem se díky po zimním výletu na Island rozhodl, že právě na Islandu chci strávit nějaký ten čas, nejlépe jak se na Island přestěhovat je autem. A když už člověk jede kolem těch Faer, proč si tam na týden nevystoupit. A když už jsem tam strávil zajímavý týden, nedá mi to se s vámi nepodělit. A upřímně, je o co se dělit. Tedy voilá, Faerské ostrovy!!

Cesta na Faerské ostrovy

Jak jsem již psal, na Faerské ostrovy se můžete dostat letecky (akční letenky jsou někd opravdu levné), nebo trajektem Smyril line. V rámci svéh stěhování se na Island jsem to samozřejmě vzal autem a lodí. Cesta do Dánska uběhla dobře, spánek v autě jsem zahnal snadno, před cestou jsem doma objevil poklad ve formě CD s hudbou Johna Williamse a jeho soundtracku k monumentální (za mého mládí triologii) Hvězné Války a když budete poslouchat pasáz začínající 2:22 a snažit se být dobře se smyčcovou sekcí, která právě tady tvoří sekci rytmickou, tak si se srandou vystačíte na hodně dlouho..

Akce, která by vás mohla zajímat

Cesta trajektem je dlouhá a nudná, v rámci úsporného balíčku jedu v úplném podpalubí a tam se ani nedá moc spát, co minutu bouchnou dveře do oddělení, které má člověk asi 3 metry  od sebe. Ale stejěn jako nekonečný let přes Atlantik, i toto má po 39 hodinách svůj konec. Trajekt vplouvá do přístavu faerského hlavního města Tórshavn někdy kolem půl páté ráno, takže nejen že se člověk nevyspal, ale ani nemohl dospat. Navíc se nějak nepozdávám faerskému policistovi, takže se chtě nechtě musím podrobit ‘náhodné prohlíce’. To vše ještě natáčí Dánské televize, takže super ráno.

Vzhledem k tomu, že buď žádné drogy nevezu, nebo jsem je velmi dobře ukryl jsem záhy propuštěn a hurá na pevninu pod nohama a kolama! Vítá mě příjemné Faerské ráno 15.5.2017 , dávám o sobě blízkým vědět na Starý Kontinent a abych se trochu porozhlédl co tady, mám v plánu navštívit místní informační kiosek. A abych zjistil, kdy ho otevřou, jdu se zeptat místních taxikářů, jestli nevědi. A věděj, prý ho otevřou v červnu, možná v červenci.

Super, tak to tu čekat nebudu. Naštěstí hned nedaleko objevuju volnou wi-fi síť a nasávám rozumy. I když se to nezdá, Faery nejsou zas tak malý a když chcete jet z jedné strany na druhou, tak to trvá několik hodin, navíc krom benzínu zaplatíte i za průjezd podmořskými tunely. A abych nebyl jako ‘sprostý turista’, co někam přijede, udělá selfie, postne na FB a jede zas dál, rozhodl jsem se vyrazit na ostrov Vágar. To by mělo být fajn. Odtamtud navíc jezdí trajekt (a létá helikoptéra) na ostrov Mykines, ptačí ráj.

Netrvá dlouho a počasí se zatahuje a kolem třetí odpoledne začíná pršet. Samozřejmě mojí první destinací je vodopád Mulafossur. A doknce koukám, že tu je nějakej fotoworkshop. Jen mi není jasný, co v těchto světelnejch podmínkách fotěj. No, jejich volba.

Šerpy s nápisem Hasselblad dávaj tušit, že jsou to buď profíci co přesně věděj co dělaj nebo, a to za dané situace považuju za pravděpodobnější, že některý z nich si myslej, že Hasselblad (Canon 5D Mark iii, Nikon D750) = super fotka za všech okolností.

No já nechám svoje focení na jindy. V takovýchto chvílích ve mě rezonuje věta, kterou jsem kdysi četl o Josefu Sudkovi (neplést se Saudkem! ten fotil ve sklepě). ‘Rozbalil jsem si věci a čekal na dobrý světlo. A když nepřišlo, tak jsem vše zbalil a šel.’

Navečer se však tak hezky prosvětlí a nakonec ten svůj stroj vytáhnu. A není to fajn?

Koukám na předpověď počasí a pár dní během toho týdne co tu mám by mělo být fakt hezky. Tak nač spěchat.

Plánuju také výlet na ostrov Mykines, ideálně helikoptérou tam a lodí zpět, to by byla skvělá kombinace. Čtvrtek vypadá super, má tam být jasno, paráda. A tady na ostrově Vágar je toho také spousta. Vlastně jsou tu všechny ty ikonický místa který znáte z fotek. A pokud je ještě neznáte, tak stačí, když se začtete dál.

Faerské ostrovy – ostrov Vágar

První z těch míst je okolí jezera Sørvágsvatn. To je největším jezerem Faerských ostrovů, nachází se v nadmořské výšce asi 50 metrů a těsně sousedí s Atlantikem. Nic nenechávám náhodě, bude určitě co fotit a tak kopíruju všechny paměťový karty na externí HDD a vyrážím k těm nejzajímavějším vyhlídkám. Do míst optické iluze odkud se zdá, že jezero se jakoby vznáší nad oceánem. Procházka je to krásná a ty výhledy, panečku. Krom toho, že jsem si data z paměťových karet inteligentně přehodil, tak jsem si je roztržitě zapomněl v autě. Ale ty výhledy fakt stojej zato!!

Vlastně je někdy fajn si to jen tak užít, bez toho aby člověk přemýšlel co a jak nafotí, zdali je dobrý světlo, odkud svítí a pokud není, tak jestli je šance, aby za hodinu (či za několik hodin)  bylo. Takhle si prostě sednete, užíváte si krajinu a pozorujete ptáky jak lítaj kolem. A že jich tu je!

Výlet byl fajn, počasí na ostrově Mykines vypadá na čtvrtek super, prý úplně jasno a vzhledem k tomu že evidentně nejsem sám, kdo má v plánu tam v ten den vyrazit a lístky se rychle vyprodávaj, tak hned jeden kupuju. Jen škoda, že heli provoz na Mykines je jen pondělí, středa, pátek, neděle, to mi na čtvrteční výlet nevychází. A tak beru lodní lístek na ráno tam a navečer zpátky.

Středa je naprosto propršený den a tak se tedy ráno těším na výlet na Mykines. Opravdu se dělá moc hezky a chvíli po desáté jsem u lodi. Něco je ale podivně, protože nikde nikoho nevidím, i když loď tu je. Když náhle tu jest kapitán a tak se ho ptám, co se děje, jestli se jede, či jsem si spletl hodinu, nebo tak. Dozvídám se, že kvůlí divokým podmořským proudům se dnešní trajekt ruší a zaplacené peníze se automaticky pošlou zpátky na účet. A že nazítří už je loď plně obsazena, ale jestli chci, můžu přijít a zkusit, či třeba někdo nepřijde. Volal prý o zrušení provozu všem lidem, kteří měli jet, jen třem se nedovolal. A evidentně jsem byl jeden z nich.

No fajn, ale co s načatym dnem. Netrvá však ani pár chvil a volá na mě nějaký klučina. Dáme se do řeči, a po chvíli i na splečnou cestu na jeden z výběžků ostrova, po břehu naproti vesničce Bøur směr ostrůvek Tindhólmur. Chlapík se jmenuje Som, přijel jako dobrovolník a je tu asi 5 týdnů. A na ostrově Mykines právě dobrovolničí, takže zrušení provozu mu nabourává pracovní plány.

Trek k ostrůvku Tindhólmur

Cesta je to celkem dlouhá a náročná. Teoreticky 6 kilometrů, ale prakticky toho tady nachodí člověk minimálně 2x tolik. Ale ty výhledy stojej zato. Po chvíli ani nelituju, že trajekt nejel. Tím spíš, že se dozvídám, že papuchalkové, kvůli kterým jsem tam hlavně chtěl jet někdy po ránu – před příjezdem trajektu – odletěj na moře a večer – po jeho odjezdu – se vracej.

Cesta příjemně ubíhá, míjíme tisíce ovcí, kolem nás krouží tisíce ptáků a dokonce potkáváme i tohle absolutně vystrašený ucho.

A pak, ty pohledy.

Nakonec dorazíme až k tomu slavnému ostrůvku, který pokud jste dosud neznali, tak už budete.

A navíc tam kdesi naproti je další z Faerských vodopádů, který z výšin ostrova padá přímo do oceánu! Tak to budu muset prozkoumat!

Počasí se střídá, sem tam prší, sem tam je jasno. A jsem rád, že ten trajekt ani nejel. Prvně, tohle byl fajný trek se super sympaťákem Somem a navíc, to počasí na ostrově Mykines ani zdaleka neodpovídá tomu, které hlásala předpověď…

Nadruhý den mám chuť trochu orazit, než se znovu, tentokráte už s paměťovou kartou vydám kolem jezera Sørvágsvatn. Plán je tedy udělat nějakou dobrou fotku tý ikony Faer, vodopádu Mulafossur.

Vodopád Mulafossur

Přes den to nevypadá moc nadějně, a tak si čekání na dobré světlo krátím psaním článku pro spřátelený web. Když tu najednou…moment, rychle všechno postavit a připravit…áááááááá..je to pryč.

No tak fajn, dvě hodiny to trvalo, než přišlo fajn světlo a pak za pár vteřin je všechno fuč. Blbý je, že ať bude navečer jakkoli dobré světlo, tak je to jedno, protože po třetí hodině už bude vodopád ve stínu útesu. Což nepotěší.

Takže se připravím a nenechám nic náhodě. Budu jako Sudek, prostě si to nainstaluju a počkám. A když žádný dobrý světlo nebude, tak si zas vše zbalím a počkám na další den. Však mám ještě tři.

Jdu ale štěstíčku naproti, vše připravím, stačí pak udělat cvak. Připadám si jako klavírista. Jeho jedinou starostí je také jen a jenom zmáčknout v pravý čas tu správnou klávesu, nic víc, nic míň, jak easy.. A já tady mám navíc jen jednu, jmenuje se spoušť. To bych mohl zvládnout.

Psaní jde od ruky, oblaka nade mnoou proudí v davu a já vyhlížím chvíli, kdy se protrhnou. A to také v tom správném místě. Je to napínavý, ale co, když nic, bude alespoň článek, taky dobrej den. Až pak najednou, moment, zdá se že je to tady áááá  CVAK!

No tak to bychom měli, můžem to sbalit a jít dom.

Pokud ještě (např. z minulého cestopisu) nevíte, vodopád Mulafossur je hned poblíž vesničky Gásadalur (údolí hus). Vísky, která byla až do roku 2006, kdy byl vybudován silniční tunel spojená s civilizací jen tzv. pošťáckou cestou, kteá vedla po skalách a rozhodně není pro turistické začátečníky. Obyvatel jsem moc nepotkal, avšak jeden mě zaujal tak, že jsem ho vyblejsknul.

Říkal jsem si, že je nějakej vypelichanej a celkem dost línej a pak jsem se od místních dozvěděl, že mu je 39 let. Teda, na koně slušný!

Jezero Sørvágsvatn

Nadruhý den opět přišel čas na procháku kolem jezera Sørvágsvatn, tentokráte v plné technické zbroji. Cesta utíká a počasí mi přeje

Tento trek je dost jednoduchý, v pohodě ho zvládne každý, včetně dětí i méně zkušených či úplně nezkušených turistů. Okolo jezera se jde pořád po rovině, jen pak pro ty, kdo chce, se dá vyjít na útesy. Jojo, útesy. Jsou vysoký a já mám strach z výšek. Pokud se ptáte, jak je možný, že tak rád lítám, tak proto, že v letadle, který sám pilotuju strach z výšek nemám. Ale na hraně 200 metrovýho útesu fakt jo.  A tady to je jeden velkej útes.  Teda řeknu vám, už si představuju, jak mi rackové vyklovávaj vnitřnosti. Hmmm, to není moc dobrý, hlavně nespadnout. Začínám opatrně.

Jako fajn a dobrý, ale dobrý je za 3. Chce to něco jinýho, jak bych to řekl .. Lepšího? Časem se člověk vždycky otrká. Nejdřív jste 5 metrů od okraje, pak dva. Koukáte, že jsou tady sem tam takové ty horolezecké úchyty – ale lano nemáte.. A jak tak chodíte kus od okraje, postupně se k němu přibližujete. A ono to vypadá pořád líp a líp, až si řeknete ‘Jo takhle by šlo!’

A vidíte, pořád žiju. Což je fajn:)

Máte-li chvilku, můžete si udělat zastavení

Není kam spěchat a vracím se zpět až pozdě večer. To mě pak provází tenhle výhled, úplně mi to připomíná jeden západ slunce, tentokráte v Negevské poušti. Kdesi tam za jezerem je Faerské mezinárodní letiště Vágar. Zajímavostí je, že to původní bylo v roce 1942 postaveno Brity.

Další den je už můj poslední celý a jelikož je opravdu hezky chci jít ještě jednou k ostrůvku Tindhólmur. Beru si s sebou všechno vybavení i paměťové karty i počasí je skvělý a tak se těším na množství super záběrů. Jenže všechno je tak skvělý, že na focení to vlastně ani moc není. Na rozdíl od treku se Somem nejdu vrchem po hřebenech, ale skoro celou cestu až k Tindhólmur v podstatě při pobřeží. Což je fajn že jde (což jsme předtím nevěděli), protože s tím vším vybavením se tahat do těch kopců, to si rád odpustím. A těch pár míst, kde se musí kvůli strmým útesům kousek povylézt výše přežiju.

Vše jde jak na drátkách až při posledním úseku cesty se stává cosi prapodivného. Těsně nad hlavou mi prolétne několik opravdu velkých ptáků. Za pár chvil už je jasné, že to není náhoda, ale že jsem přímo cíl. Létající věc chvíli plachí a pak se na mě po svahu vrhá. A za chvíli další, navíc z jiného směru. Po chvíli to už opravdu přestává být sranda a vzpomínám, jak jsem se den předtím děsil toho, že mi budou rackové jíst vnitřnosti. Kdyby to bylo po pádu z útesu, tak jsem s tím smířenej, ale stát se obětí ‘ptáků lovců’? Tak to teda ne. Naštěstí si vzpomenu na slova Vaška Krpelíka, který říká, že nejlepší zbraní proti žralokům je fototechnika. A pokud pomáhá proti žralokům, určitě bude i proti ptákům. Sice se mi o moje sklo Nikon 85mm 1,4 nechce přijít, ale zas lepší mít dírku v objektivu, než v hlavě. A tím jejich zobákem by to bylo fakt velký bebí.

A funguje.

Asi po 300 metrech mě ptáci nechají být a já jsem konečně na konci cesty. Světelné podmínky se mi na focení nelíběj a tak vytahuju drona a dávám se prozkoumat před pár dny objevený vodopád na protějším břehu zálivu.

a letím omrknout ty ‘pěstírny’ lososů.

A pak už tam jen tak sedím, poslouchám moře, racky a kochám se výhledem

až je čas vydat se zpět. Opět musím odrážet útok dravých ptáků až nakonec začínám chápat proč..?

Nebo ne? Chvíli poté co je minu, útoky ustávají. Den je to fakt krásnej, Faery rozhodně vědí, jak se stlově rozloučit.

Nadruhý den je mlha, ‘že by se dala krájet’.

V klidu se nalodím, kapitán několikrát zatroubí a vyjíždíme z přístavu. A zase ta krásná projížďka mezi ostrovy..

Pak už pomalu opustíme prostor souostroví Faerských ostrovů

a vydáváme se každý svému dalšímu životnímu dobrodružství.

Ruben

Všechny cestopisy autora

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval. Zobrazit archiv autora: Ruben Lang