Tento cestopis chci začít velkou omluvou. I na mě, člověka otevřeného a zcesovalého dolehl předsudek. Zavolal jsem před cestou kamarádovi a říkám mu: ‘Hele, jedu do Grúzie a fakt si tam nechci brát svoují D600 se sklama (4000 Eur). Půjčil bys mi tvojí D90 se 14-24kou? (350 Eur)’ ‘Jasně, to zní rozumně’ odvětil. Grúzie je totiž dle cestovatelů a portálu Numbeo po Jižni koreji a Singapuru 3. nejbezpečnější země světa (ČR na 27. místě, USA na 73.) a tak tohle byla opravdu velká křivda. Ovšem popořádku.
Jednou za čas si potřebujete od cestování odpočinout cestováním. Nic neřešit a hlavně pro nikoho nic neorganizovat, nemít nikde žádný rezervace a checklisty co všechno chcete a musíte stihnout, vidět, a zažít, vyfotit a poslat do světa. Prostě nechat se zavlát životem tam, kde vás chce mít. A Grúzie mi pro to přišla ideální.
Akce, která by vás mohla zajímat
Letenka z Berlína za 36 Euro a v případě nutnosti ubytování v hostelu za 3 Eura, tam člověk může relaxovat do alelůja. Odlet do Gruzinského Kutaisi – bývalého hlavního města Grúzie jsem měl z Berlína a tak se moje cesta začla srazem lidí, kteří jeli spolujízdou (nyní blablacar). Sešli jsme se tam dobrá partička. Klarinetista, zpěvačka, já jako bývalý multiinstrumentalista a řidič, který v Berlíně od nedávna pracuje v IT. Nálada byla skvělá a cesta uběhla fakt dobře, zastavili jsme se spolu na konec cesty ještě na kebab a pivko a pak jsme se vydali každý po svých. Z místa výstupu jsem se potřeboval přepravit na letiště S-bahnem, jenže jsem si nemohl koupit lístek, ten jejich automat nebral karty (resp. ne mezinárodní). A tak jsem začal cestu jízdou na černo. Karma mi to asi někdy vrátí, ale vyšlo to.
Odlétalo se z letiště Schönfeld, který už mám několikrát proletěný. Odbavit se, nastoupit do letadla, jen tak se prolétnout kolem Tater (který byly i dobře vidět), pak v rychlosti 824 km/h minout Košice, mihnout se nad Maďarskem, dlouze přes Rumunsko a pak podél tureckých břehů zahájit sestup na přistání, někde ve výšce dvou kilometrů protnout Gruzínské hranice a o několik minut později
přistát na letišti v Kutaisi.
Královské město Kutaisi
Kedže jsem si jel do Grúzie odpočinout a vyvětrat hlavu, rozhodně jsem neměl nic připravenýho, ani první ubytko. A tak když jsem přišel ke stánku s taxíkama a zeptali se mě kam chci jet, tak jsem nevěděl. a řekl že si teda dám svačinu a pak dám vědět. Sedl jsem si v místním baru, dal si hamburger a nějaký (středomořsky a subtropicky strašne sladký) pití za bratru 3 eura (jako slušná cena na mezinárodní letiště!) a jal se najít si ubytování. Booknul jsem nějakej hotelovej pokoj a vzhledem k ‘velerychlosti’ tamního internetu to trvalo skoro hodinu. A to už všechny shuttly do Kutaisi odjeli. Teda moment, slečna recepční někam telefonuje a … mám štěstí, jeden řidič je ještě na letišti. Kupuju teda jízdenku za 5 lari (1,6 Eur) a přijde si mě vyzvednout řidič.
Když jsem četl nějaké cestopisy o Grúzii, v jednom se autor zmínil, že když jel, tak měl prostě a jen naplno puštěný System of a down a modlil se. Myslel jsem, že asi jel nějakýma horskýma průsmykama a bál se, že se zřítěj jako někde v Jižní Americe, nebo i např. v Alpách.
Ne, to nebyl ten důvod, na ten jsem přišel hned, jak jsme z letištního přivaděče vjeli na cestu do Kutaisi. V Polsku jezděj jak magoři, úplný. Ale tady je to ještě o několik levelů jinde. Na dvouproudovce se průběžne jezdí ve čtyřech pruzích a sem tam se do toho mihne nějakej chodec či kráva. Těch 24 kilometrů do Kutaisi ani nedutám. Naštěstí milimetry hrajou v náš prospěch. Ale štěstěna se tady pokouší slušně.
Když vjíždíme do města a koukám tak po lidech, říkám si, že je škoda, že jsem nevzal ubytování někde u někoho v apartmánu, trochu poznat místní. A co se nestane, moje ubytko se sice tvářilo jako hotel, ale recepce je zároveň obývák i jídelna jedné místní rodiny. A sotva vejdu, už je pro mě připravená večeře a co bych to byl za hosta, kdybych si nedal panáka Tchatchy – nebo radši hned dva. A k polívce pohár vína. A pak k dalšímu jídlu taky.
Dalším z hostů je Sergej z Ukrajiny. Fotbalista. Vůbec se mu nechce pít (vlastně ani mě), a tak pro jistotu pán domu vyndává rohy do kterých nám naleje. Rohy jako poháry maj tu vlastnost, že musíte nejdřív dopít, než je položíte. Teda řeknu vám, byla to náročná večeře a celkem intenzivní setkání s Gruzínskou náturou. A jídlo je skvělý a ta polívka byly vynikající!
Po náročné večeři se jdeme ještě podívat do sklepa, kde si rodina sama víno i tcha-tchu (pálenka z vína) vyrábí. A já už pít odmítám, tolik alkoholu nevypiju snad ani na purim.
Spí se mi fakt dobře. Ráno snídaně. A aspoň jednoho panáčka na zdraví. No dobře, ale fakt jen jeden. Divoká ohnivá země to tu je.
Jdu objevovat bývalé královské město, toulám se ulicema a ať koukám jak koukám, nějak moc se mi tu nelíbí.
Jen sníh tu maj krásný a neuvěřitelně bílý.
Toulám se městem a jdu se projít na kopec ke katedrále Bagrati.
A mám kliku, zrovna tam je Gruzínská svatba. Wow.
Den příjemně plyne. Představuju si, že takhle nějak to asi dříve vypadalo ve východním bloku. Všude otřískané, dost zanedbané domy a dveře dokořán.
Nicméně parky tu maj fešácký.
Stavuju se ještě na trhu koupit nějaké citróny (což je tu docela oříšek)
Jen domů se bojím jít. Přece jen játra potřebuju a tohle by nemusely přežít. Večer si dávám jen jednu skleničku a další opravdu už odmítám. A tak nakonec končím skóre 3 skleničky a dva panáky. Míň to fakt nešlo.
Kombinujeme jejich angličtinu a mojí ruštinu a v tom průniku si celkem dobře povídáme. Mimo jiné o tom, že ženy v Grúzii rozhodně nepijou tolik co chlapi. Nedivim se, to by to dopadlo.
Bylo to fajn, ale pro duševní relax je to tu příliš alkoholicky akční. A navíc se topí jen v jedněch kamínkách v obýváku, jinak je tu dost zima. Jakože regulérně na svetr a radši i bundu.
Proto nadruhý den volím odjezd do Batumi – takového Las Vegas černého moře.
A potkávám jedinou věc, se kterou jsem se nějak vůbec nemohl tady v Grúzii srovnat a to jsou žebrající děti, kterých jsem několik viděl. Kolemjdoucí však nijak nerozhodili.
Pak si na místním hlavním nádraží poblíž Mc Donaldu stopnu mašrutku
A za pár hodin a asi 10 lari jsem v Batumi – jiném to světě (krávy procházející se po benzínové stanici mě už nemohly rozházet).
Batumi a Černé moře
Batumi je stylový, první dojem úžasný. krásný, lázeňský město u moře.
Všude sníh a palmy, úplná romantická idylka. A hned vidím dům na prodej..hmmmm, že by..?:)
Jak vidíte, začátkem února může být i u černého moře celkem vánice. Je tu mnohem větší zima a řádově více sněhu než bylo před týdnem na Islandu, což by jeden nečekal. Teda aspoň já ne. Všechno tu maj krásně zazimovaný. Jak auta..
tak kola..
V Batumi se pro klid duše a jater ubytovávám v guesthousu. Chvíli jsem uvažoval, že bych se rozšoup a za 25 Eur/noc si pořídil bydlení v jednom z těch hypermoderních hotelů, které tu rostou jak houby po radioaktivním dešti a vypadaj nějak takhle:
ale nechám to na jindy. Volím dost prostorný poklidný guesthouse s koupelnou na chodbě za bratru 9 eur/noc. A s moc fajnovým výhledem.
Trávím tam skvělých 5 dní, užívám si plážového života..
a krom tradiční, moderní i technické architektury
obdivuju i zdejší vozový park
Architektura v Gruzii je progresivně moderní. Tolik hypermoderny zasazeznou všude, kam to jen trochu jde nenajdete snad nikde jinde na světě. Kovově skleněné konstrukce nasvícené různě barevnými světly, Bank of Georgia od českého architekta Karla Pragera, hraničního přechod Sarpi od Jürgena Mayera, Dokonce v Tbilisi mají i nejkrásnější McDonald´s. Který jsem ale s radostí minul.
Auta tu maj dost divoká. Asi 20% z nich má volant vpravo (japonský dovoz). Třetina nemá přední, zadni či vůbec žádný nárazník, jsou i takový, který raději nemaj ani přední světla. Alespoň jedno prasklé sklo (obvykle to přední) maj snad všechna auta. Ale kdo by se divil, při tom jejich stylu jízdy. Často jsou vidět hloučky lidí, kteří stojí kolem auta a spravují ho. V tomto kontextu je pak informace, že tu nikdo nemusí platit povinné ručení (to je dobrovolné stejně jako havarijko) už jen třešínkou na dortu. Jedinná auta která jsou vždy v pořádku jsou ta policejní.
V zájmu zachování vlastního zdraví jsem se do Tbilisi rozhodl jet vlakem. Možností je povícero. Batumi a Tbilisi spojuje jednou za dva dny i noční vlak, ale nakonec jsem se rozhodl pro denní. Za 16 GEL (6 eur) to byla vstupenka do jiného světa dopravy. Už nádraží v Kutaisi vypadá spíš jako menší moderní letiště, vlak byl čistý, se zásuvkama a wi-fi a také skvělým výhledem na krásnou krajinu Grúzie.
Tbilisi – město gruzínských měst
Cesta z Batumi do Tbilisi trvá vlakem asi 5 hodin a na rozdíl od silniční dopravy se tu cítíte naprosto bezpečně. Což je fajn. Ve vlaku jsem si booknul ubytování v hostelu u Opery za 20 GEL/noc (7 eur), což je víc než je zde zvykem, ale chtěl jsem pohodu.
Jak se tak toulám městem, narazím na tenhle turistický obchůdek
a před ním týpek, že jestli nechci zítra na turistický výlet. Možnosti jsou dvě, do hor, nebo po gruzínských městech. Říkal jsem že uvidim a že si to rozmyslím. K mému překvapení, zvyknut na absolutní neodbytnost prodejců z mých mnoha cest na blízký východ tento pán po mojem odmítnutí zase zašel do krámku. Ale nakonec jsem si řekl, že když už jsem tady zrelaxovat se od cestování cestováním si jeden takový turistický výlet do hor pořídím, navíc za 35 GEL, kdo by odolal.
Gudauri – perla Velkého Kavkazu
Sraz je ráno v 10 a překvapuje mě, že naše skupina je celkem malá, čítá všeho všudy 5 turistických kousků a řidiče. A je to PAN řidič. Zsazsa, super chlápek, který krom gruzínštiny vládne ruštině, angličtině, němčině a litevštině.
Pracoval různě po světě a právě od něj jsme se toho o Grúzii dozvěděli úplně nejvíc. O Gruzinský historii, křesťanství, architektuře, podnikatelském prostředí, o drsných moderních válkách s Ruskem i o těch dávnějších krutých s Peršany. Prostě cesta příjemně plynula. Udělali jsme si pár zastávek u Žinvalské přehradní nádrže
U jednoho ze stylových místních kostelů v pevnosti Ananuri
A pak už jen stoupáme a stoupáme.
Po gruzínské vojenské stezce
Krajina se začíná rapidně měnit a opadané zimní stromy střídá už jen zasněžená krajina. Na ukazatelích už se objevuje Vladikavkaz, který je ale už za Ruskou hranicí a jen pár kilometrů na západ je Jižní osetie (více o Jižní osetii tady). Pohledy jsou to dechberoucí.
Vzhledem k převýšení (z 400 m.n.m. jedeme do 2 000 m.n.m.) a celkem čilé nákladní dopravě samozřejmě není nouze o podobné okamžiky, kdy řidiči jedoucí 20 Km/h předjíždějí ty, kteří jedou 18 km/h. Taková ta klasika. Ještě pár krav u silnice
a už vjíždíme do Gudauri, největšího horského střediska v Grúzii.
Je to tady úplně jiný svět než ‘dole’ v Tbilisi. Sluníčko krásně svítí, a všude kolem jen a jen zasněžené hory. Ale HORY, ne to co většina z nás, krom těch, co mají to štěstí že bydlí v Alpách či Andách znají pod tímto pojmem. Skaliska zahalená do sněhu a všude takový ten pohodový klid. Miluju takovýhle místa.
Vyhládlí po cestě a hned jdeme do restaurace a dáváme si nějakou baštu. Sedíme v restauraci čtyřhvězdičkového hotelu Marco Polo dávám si rizoto za asi 15 GEL + daň (ovšem nebylo vůbec dobré) a hlavně se dáváme do řeči se spolucestujícími. Zanedlouho zjišťujem, že jsme fandové do létání a jelikož jednou z místních atrakcí je paragliding, domlouváme se, že do toho půjdem.
Nezbývá tedy, než se s někdým domluvit aby nás ‘svezl’. Zsazsa nám shání nějaké piloty, co by nás vzali a tak se s nima domlouváme. Bože, to je hrozný, fakt hrozný jednání, smlouvání, dohoda nemožná, zlatí Arabové! Chtějí 300 GEL/osoba a i po 10 minutách smlouvání nejdou pod 280. A tak vyšleme ženskou zástupkyni Martinu, jestli se něco podaří usmlouvat jí. Voilá, heuréka, za pár minut je na 225 GEL. OK, to už jde.
Hned nato zjišťujem, že lanovku z druhého stanoviště si musíme zas doplatit, což jsme mysleli že je v ceně. Ne že by šlo o milióny, ale nemáme gruzínskou cash a kartou tady lanovku nezaplatíte. Hrúúúza.
Vyndaváme po kapsách vše co zbývá a naštěstí ještě najdem tolik, abychom se dostali nahoru. 2x přestupujem a netrvá dlouho a jsme o dalších 1 000 metrů výše, dle ukazatele ve výšce 3006 m.n.m.
Užíváme si takovýchto pohledů
A pak už jen přikšírovat a vydat se dolů. Troška té paraglidingové vysokohorské akrobacie začíná na 5:02
Všem letcům to náramně sluší a tak se necháváme zvěčnit.
A samozřejmě zážitky stmelují a je nám všem spolu fakt skvěle.
Nacházíme se v druhém výškovém táboře a dolů k našemu hotelu Marco Polo, kde máme sraz k odjezdu zpět do Tbilisi, musíme sejít asi 200 výškových metrů. A jak tak jdem zastavuje kolem jedoucí skútr a zda se prý nechceme svézt. A tak hurá, jedem dolů na skůtru. Je tu další ze zážitků dnešní cesty.
Tohle je naše dnešní squadra, 3 z nás pracujou v Dubaji, 4 jsou z Asie a 6 z planety Země (a já jsem ten, co není vidět)
Pak jedem dom a bavíme se cestou. Byl to jeden z těch skvělých dní, kdy ho strávíte s lidma, které jste ráno ještě ani neznali ale všechno do sebe tak nějak zapadne. Podobně, jako se mi to stalo před časem v Negevské poušti v Izraeli.
Za kulturou Grúzie
Je nám spolu tak skvěle, že se domlouváme udělat ve stejném složení nazítří další společný jednodenní výlet. Tentokráte za kulturou. Samozřejmě i se Zsazsaem, naším řidičem.
Na druhý den na srazu je nás však více a to přesně 10 a jedem už větším fárem, minibusem. Nejdřív jsme mírně zklamáni, ale pak poznáme, že i tak to je fajn. K naší původní partě ve složení Čech, Gruzínec, Thaika, Filipínka a pár z Indie přidáváme ještě Syřana (aktuálně pracujícího jako snad každý druhý tady kolem v Dubaji), Italku a pár dalších.
Navštěvujeme kláštery, soukromé domy místní aristokracie, kostely jak historické, tak právě postavené, dokonce i rodné město Zsazsy, a jdeme na večeři do jedné fajné místní restaurace.
Další skvělý den je za námi, naše skupina chce ještě a tak se rozhodnou jet nazítří ještě do Kutaisi a do Prometheovy jeskyně. Já ale nejedu, neb den nato se musím do Kutaisi zase vrátit a navíc stále mám v plánu navštívit Chiaturu, hornické město, kde jsou stále v provozu lanovky z hloubi minulého století a které se postupně zavírají. Loučíme se, ale ještě se uvidíme!
Cestou do našeho malého hostýlku uprostřed Tbilisi se k nám (mě s Winnie) připojuje náš nový kámoš. Psisko. Sleduje nás fakt dlouho. A je to sympoš.
Na druhý den, kdy moji noví kámoši jedou do Kutaisi a zpátky a já se vydávám se prozkoumat Tbilisi a navštívit ZOO. Zajímavé město plné historie a moderny. Město které bylo nesčetněkrát srovnáno se zemí, okupováno a znovu postaveno. Město, kde můžete i v zimě koupit čerstvý džus z granátových jablel. Město i přes relativní chudobu obyvatel s nemnoha žebráky, z nihž 90% je více než 65 a 80% z nich jsou ženy, a města, kde když někomu takovému dáte jednu lari, tak mu můžete reálně pomoct. Městu, které má ZOO, kterou nedávno zničila povodeň a kam stojí vstupné 2 lari. První místo v Grúzii, které jsem navštívil, kde lidé nejsou oblečení jen v černé a tmavých odstínech šedé.
Grúzie je úžasná země, místo, kde se k vám nikdo neotočí zády, necítíte žádnou proradnost, jen hrdost. Země, která se tak moc snaží otevřít světu a ukázat se v tom nejlepším světle a velmi velmi chce do EU. Evropské vlajky tady vlají u každé státní budovy, až by si neznalý návštěvník mohl myslet, že je Grúzie jedním ze zakládajících členů EU. Země, která je neuvěřitelně krásná nejen lidmi, ale i přírodou. A v létě, kdy se všechny zalesněné kopce zazelenají to může být úchvatné. Pokud si chcete v Grúzii koupit nemovitost, tak je to velmi snadné a vzhledem k pravděpodobné budoucnosti to může být dobrá investice. Chcete tu podnikat? Stačí zaplatit 100 lari a podnikáte? Jste cizinci? Nevadí!
Milujete historii? Grúzie je právě pro vás. Milujete přírodu? Pak pro vás mám tajný tip, Grúzii. A je navíc zběsile levná.
A nikomu to neříkejte!
Poslední den se ještě naše parta navečer schází v místním kasínu, kde si dáváme malé pivo za bratru 1 lari/kus (což je přesně 1/30 oproti ceně piva na Islandu), nasednu na noční shuttle z Tbilisi na letiště v Kutaisi vypravený právě pro náš let a přes Berlín letím zpět dom.
A ještě pro vás orientační náklady: Letenka Berlín – Kutaisi 36 Euro, Ubytování v Grúzii v hostelu od 3 Eur/noc, v hotelu od 9 Eur/noc, skvělé jídlo doslova za pár korun (Chačapuri za 1 GEL (9 korun), jídlo v restauraci cca od 8 GEL.
