Izrael na otočku I

Izrael je jen kousek, z Prahy asi 2 500 Kč daleko a tak jsem před dávnými lety v lednu 2007 přivítal na návštěvě u mě v Tel Avivu (to když jsem tam studoval) mé dva kamarády, abychom spolu podnikli čtyřdenní nezapomenutelný výlet po Izraeli. Že to je krátká doba? Je, ale můžete si užít fakt hodně a procestovat kus světa, nebo alespoň Svaté země. Tedy, voilá..

A abyste věděli na co se těšit, tady je náš finální itinerář:

Je pátek ráno a někdo mě budí. Sakra no jo, Honza s Lúďou jsou tady, letadlo zpoždění nemělo, na sedmičku tu jsou jak na koni. Hrabu se z postele v mém bytečku v Jaffa (zaplivaná díra v přízemí tu stojí tolik, co byt na Vinohradech s terasou a výhledem na Hrad),

Akce, která by vás mohla zajímat

dáváme snídani a probíráme, jak co nejaktivnějc strávit následující dny. Plán je následovný a vyjde dopuntíku:

Den první: Hebron a Jeruzalém

Vyrážíme z mého bytu směr autobusové nádraží a sedáme do autobusu do Jeruzaléma. Asi hodinová cesta probíhá jak má a je to ten den to poslední, co vypadá jako normální svět jak ho zná Středoevropan.

V Jeruzalémě přestupujem do jiného autobusu, ale do naší destinace vám tu nikde lístek neprodají, žádný autobus tam totiž odtud nejezdí. Hebron je za Západním břehu a pod Palestinskou samosprávou, tedy u nepřátel. Je třeba dojet nejdříve do osady Kyriat Arba a odtamtud stopem do Hebronu.

Berem tedy místa v buse a cítíme se bezpečně. Aby ne, krom normálních skel ještě jedny další neprůstřelný a nějaká ta machine gun se v buse taky najde (jsme jedinní neuniformovaní). Frčíme další půlhoďku a vystupujem v osadě Kyriat Arba. Jenže není osada jako osada, rozhodně si jí nepleťte s osadou ze zahradních domků. Osady jsou židovské vísky na místech, která dle rozdělení území v sedmaštyrycátym případla na Arabský stát. Ten ale ještě nevznikl a tak je to tu trochu bezprizorní území.

Osada má svá pravidla, je obehnaná ostnatým drátem, vjezd je přes závoru a mimo osadu se nechodí na procházky. Když už si chcete jako osadník vyrazit, tak jen ve skupině a ozbrojeni.

Ve skupině jsme, ale naší nejmocnější zbraň – prak jsme si zapomněli v dětství, takže než abysme šli do Hebronu pěšky, raději jdeme stopovat. Tak se toiž odtud do Hebronu jezdí.

Na stopu nejsme sami a je jasný, že tomu před náma daj přednost. Tak si radši jdeme dát něco k jídlu do místního rychlého občerstvení, což je tu něco jako nám známý kebab house, jen s tím rozdílem, že tady se to fakt dá jíst a zelenina není z předloňska.

Když si dáte mňamku a k tomu něco k pití, sem tam si chcete dojít na záchod. Zřejmě je to tu bohatej kraj, protože si tu evidentně pořídili na kulisu z kasovního trháku Trainspotting.

Když se po asi čtvrthodině vrátíme na stopovací stanoviště, náš stopovací konkurent je fuč. Minutu na to přijíždí první auto a – světe div se – brzdí, zastavuje, nastupujeme a jedeme směr Hebron. A po necelých deseti minutách jsme tam.

Hebron, město ve kterém žije 250 000 Arabů a 500 Židů už jen vzhledem k tomuto faktu nemůže, nemůže a nemůže být normálním městem. Je druhým nejsvatějším městem židovství a díky hrobu Patriarchů (na fotce) je svatým místem i pro muslimy. Je tu prostě frmol, však čtěte dále.

Netrvá dlouho a seznamujem se s dvěma maníkama, kteří jsou evidentně zdejší a ti nás provádí městem a seznamujou nás s jeho historií, převážně tedy tou novodobou.

Na každém rohu někdo zemřel násilnou smrtí – na obou “stranách barikády”. Tu je pomník, tu nápis, tu kočárek s plameny.

Normální město tu nepřípomíná vůbec nic. Co chvíli jsme u nějakého checkpointu a naši průvodci se dávaj do řeči s vojáky, co tu slouží, kuky, kterým je něco málo přes osmnáct.

Normální město tu nepřipomíná dokonce ani rekonstrukce infrastruktury. Je to tu prostě blázkovýchodní se vším všudy. Vypadá to, jakoby se lidi rozhodli, že zrovna dnešní nudu zaženou tak, že vyastfaltujou silnici. A jestli si říkáte, že astfaltují jen jednu půlku silnice, tak to si říkáte správně. Půlka silnice je totiž hranice, vlevo část arabská, vpravo židovská.

Tahle křehká rovnováha tady však funguje až překvapivě, žádné pokřikování, provokování, nic takovýho. Prostě status quo. Ale jen do doby, než přijde na jedné či druhé straně šílenec a začne se chovat jako Breivik co si pustil naplno do suchátek Clinta Mansella a jeho Lux aeterna.

Hebron je zajímavej, ale když se to vezme kolem a kolem, nic moc k vidění tu není. Plánujeme tedy návrat do Jeruzaléma a jsme rádi, že naši průvodci mají do Jeruzaléma namířeno též. Ocitáme se najednou mezi spoustou jejich přátel, zase před hrobem Patriarchů, počítáme lidi, auta a vypadá to že se vejdem. Evidentě ale nejsme takový kámoši jak myslíme, tu najednou totiž naskákaj do aut a odjedou..bez nás 🙂 c´est la vie..

No tak alespoň máme čas si ještě zdokumentovat Hebron, tak se mrkněte, jak to tam vypadá.

Jako fakt rád bych sem dal nějakou fotku štastných a usmívajících se dětí, jenže to bych jí musel stáhnout z fotobanky a nejspíš by to stejně byla fotomontáž. Je to tu exotický, ale nejvyšší čas vypadnout směr Jeruzalém a jak jinak odtud než stopem. Máme ovšem kliku, zastavuje nám ten samej maník co nás bral i sem. Zázraky se dějí a ve svaté zemi obzvláště.

V Jeruzalémě chceme navštívit hlavně staré město a ty nej památky, pádíme tedy uličkama arabský části lemovanýma nejneuvěřitelnějšíma cetkama, které jsou zároveň lapkama na turisty přímo k Chrámu Božiho hrobu (křesťanská část). Jo, prosimvás, kdybyste si tam chtěli někdy něco koupit, tak nikdy, a opakuji nikdy neplaťte cenu, kterou vám řeknou jako první. Cena za kterou jsou ochotni prodat je třetina až desetina!!

A už jsme u něj. Jedno z nejsvětějších míst křesťanství. (Vlastně tady ve Starém Jeruzalémě musíte mít fakt smůlu abyste nezakopli o nějaký svatý kámen.)  Místo kde byl pochován Ježíš Kristus někdy na jaře roku 33, Jenže jak praví legenda, moc dlouho se tady neohřál, teda spíš tady ani nestačil pořádně vychladnout, prý jen tři dny – teda fuj, já jsem ale morbidní voškliva. Zajímavý je, jak mají celý chrám rozdělený na sektory různé konkurenční církve, kterých je tu šest. A to jistě uznáte, že je to až příliš mnoho kohoutů na jednom smetišti. A když se jich šest pere, sedmý se směje, kdo byste si tipli, že má klíče hod vstupního portálu? Ano správně, nikdo z nich, od 12 století má v držení tyto klíče jedna muslimská rodina.

Ale je to tu velkolepý! Však se podívejte sami.

Asi se nestihnem seznámit se všemi představiteli všech církví, musíme se s chrámem rozloučit a pádíme směr další svatá místa v pořadí. A venku se nám řádně setmělo, ono se ani není čemu divit. Čím blíže k rovníku, tím rychlejší přechod mezi dnem a nocí.

Naší další Jeruzalémskou destinací je místo, odkud je skvělý pohled na několik z nich. Kupole vpravo je mešita Al Aksa. Určitě jste alespoň pětkrát v životě slyšeli o atentátu ke kterému se přihlásili členové brigády mučedníků od Al Aksa – tak teď už víte odkud jsou.

Ta kupole vlevo je Skalní dóm. Jestli vám přijde že má zlatou barvu tak to vás nešálí zrak, je fakt ze zlata. Taky se na ní skládali muslimové z celého světa asi jako my Češi na Národní divadlo, jen o pár století (asi tak 12) dříve. No a nakonec ta bílá hodně nasvícená zeď vlevo je Zeď nářků.

My však nejsme smutní, jen unavení a abychom se dostali dom do Tel Avivu, pádíme ke stanovišti monit šerut, což jsou takové zdejší minibustaxíky – minibusy pro 10 lidí, který maj pevnou cenu a rozjedou se právě v okamžiku kdy se naplňej. Dobrej systém. A nepleťte si šerut a širut. Protože zatímco šerut už víte co je, širutim jsou záchody.

Za třičtvrtěhoďku a 20 šekelů jsme v Tel Avivu na nádraží a dom do Jaffa to máme ještě daleko. Na bus se nám nechce čekat a pak se s ním trmácet a tak bereme taxíka. Jsme okradení jako sprostý turisti a za cestu která by normálně stála 25 šekelů platíme asi 40 (cca. 200 Kč). Nutno však říct, že tady jsou taxíky tak levný, že i když vás natáhnou, tak platíte na kilák míň, než v Praze bez turbíčka. Dorážíme dom mrtví asi jako jste vy teď ze čtení a těšíme se na další, trošku odpočinkovější den.

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval. Zobrazit archiv autora: Ruben Lang