Po dnu druhém je tu den třetí, vstáváme fakt brzo abysme už o půl sedmý ráno stihli bus směr Afula, kde máme sraz s jedním známým kibucníkem abychom podnikli celkem slušnej okruh, jak si ostatně můžete všimnout na mapě.
Afula je město v severním Izraeli asi 15 kiláků jižně od Nazarethu. Je to naprostá díra, kde není vůbec nic zajímavýho, tedy takový ekvivalent Prievidze na Slovensku. My se tam ale plánujem zdržet jen pár minut, než si náz vyzvedne Šimon. Při čekání si užíváme pohledu na izraelské taxíky, svorně v barvách mladoboleslavské Škodovky. Škodovky jsou v Izraeli superpopulární a v taxíkářském vozovém parku tvoří asi 40%.
Podobně jako den první, i tento pohled na svět je na dlouhou dobu to poslední, co jsme v Evropě zvyklí vídat.
Akce, která by vás mohla zajímat
Aby také ne, když naší nejbližší destinací jsou Golanské výšiny, což je teoreticky území Sýrie, které je ale už od roku 1967 pod správou Izraele. Syřané ani Izraelci tam ale nebydlí, jedinnými tamními obyvateli jsou Drúzové.
Drúzové jsou horský národ, který je totálně separovaný a není možné mezi ně infiltrovat. I když jsou Drúzové 100% loajální zemi ve které žijí, ti zdejší jsou však lehce rozpolcení, neboť dříve či později se opět dostanou pod správu Sýrie. A upřímně, to jim fakt nezávidím. Nicméně teď maj Syřané větší problémy sami se sebou než s Izraelem, takže tenhle tejden žádnou změnu na Golanech nečekám.
Baklava na snídani byla fajn a my pokračujeme ještě kousek na sever až skoro k libanonské hranici. Místo patníků tu mají silnice lemované výstražnými nápisy “pozor miny!” a to hned pro jistotu ve třech jazycích, místo svodidel pak ostnaté dráty. Nutno však uznat, že jim to funguje, nikdy jsem nikoho neviděl tohle nerespektovat (a to Izraelci serou úplně na všechny zákazy, jsou to takoví pankáči tělem i duší). (wow, čtyři zápory v jedný větě, úplný lingvistický ožíšek pro Anglosasy:)!
A kam to vlastně jedem? No přece na horu Bental! Dle fotky by to mohlo vypadat na turistickou stezku, když se ale podíváte pořádně, v pozadí uvidíte vojáky připravené k okamžité akci.
Ale nebojte, jsou z kovu, asi jako ti paňáci co v Bratislavě lezou na Starém Městě z kanálů.
Hora Bental je jedno z těch míst, které za sebou mají krutou vojenskou historii. Ale ta tu vlastně dnes ani není nijak cítit a my si užíváme běhání v bunkrech, zákopech a lezem do kulometnýho hnízda a točíme se tam jak malí Jardové.
Kdyby ten den nebyla taková kua mlha, pochopili byste z týhle fotky, proč to tu bylo tak strategický místo. Právě z tohoto místa máte Sýrii jako na dlani a Damašek se zdá jen tak daleko, jako hodit kamenem a zbytek dojet tankem.
Dost je ale Mt. Bental, musíme dál, přece jen, nejsme dnes ještě ani v polovině. A tak hurá .. na oběd, na steak! Na Steak!
A hned potom k dalšímu neobvyklému, ale turisticky zajímavému místu Golanských výšin, k mešitě. Ale ne ledajaké.
Vodní kámen, to je prevít, ten vám zničil pračku! Ba ne, žádný vodní kámen, válka to byla. Ta šestidenní.
Děláme tedy prohlídku a určitě vás nepřekvapí, že ke vstupu nepotřebujeme lístek. Dokonce ani nemusíme hlavním vchodem.
Po prohlídce interiéru mi to nedá a..
lezu na minaret. Asi vás nepřekvapí že prvně v životě :), no co, všechno je jednou poprvé. Lezu dolů (je to trochu vo hubu, protože sem tam kus podlahy či schodu chybí), neb jako správná postválečná oblast je to tu plné artefaktů, se kterýma si člověk rád pohraje. A některé vypadaj, že jsou celkem zachovalý.
No uznejte sami, nevylezli byste si tam taky? Tenhle tank ani nevypadá, že by tu stál netknutej 40 let. Nebo si možná řidič jen odskočil..:)
Ještě se fotíme u značky, která tu taky není úplně neobvyklá (ale jak vidíte, striktně se držíme na té povolené straně barikády, protože pankáči odsud podsud) a pak hurá do našeho útočiště pro dnešní noc, kibucu. Ale když už jsme tady na severu, samozřejmě si nemůžeme nechat ujít návštěvu ještě jednoho, pro změnu svatého, místa.
Potom se přesouváme do jednoho z těch ikonických měst severu Izraele, do Nazaretu.
Den skoro za námi a tak se těšíme na dnešní večer a noc v kibucu, dostáváme přidělenou hostovskou chatku která se pronajímá a cítíme se jako místňáci. Kibuc je taková komunistická osada. Aby ne, zakládali je lidé co neměli vůbec nic a tak když všechno to nic bylo všech, nikomu to nevadilo. Jenže po vzniku Izraele právě kibucy velmi imponovali generalissimu Stalinovi (šmejdovi jednomu) a jelikož byl nadrženej na to, že bude mít na blízkém východě spojence, podporoval Izrael. Avšak kulišácky ne přímo, ale prostřednictvím Československa. My jsme tedy kdysi dodávali právě vzniklému státu zbraně, letouny, munici, vojenskou výstroj (např. i nacistické letecké bundy, které si Izraelci lelmi chválili pro jejich kvalitu) atd. atd. A tím jsme si v Izraeli nesmazatelně udělali skvělý jméno. Když řekněte že jste z Československa (Českou Republiku nezkoušejte, to tam neznaj), jste kingové!
Jak vidíte, výbavička rovnostářská a velmi normalizační, ale stylová. Nenechte se však mýlit, že každý kibuc je jen zkrachovalej pokus o komunismus. Že i tohle utopistické sociální zřízení může fungovat téměř dokonale dokazuje několik kibuců, které vlastní patenty, vyvážejí své nanotechnologické zboží do celého světa a prosperují nadmíru dobře. Pro vyváženost zpravodajství je však nutné dodat, že jsou takové, které .. nedosahují takových kvalit. 🙂
Jdem ven stihnout pěkný západ slunce a pak..
Hurá s vypůjčenou kibucnickou károu do hospody. Při těch zdejších cenách a naší odolnosti to na nijakou super kalbu nevidíme, ale je to fajn večer. A parkování s tímhle elektrickým vozítkem jsme si pak se třema pivkama v sobě fakt užili.
Spíme jak nemluvňata a těšíme se na další, už poslední den výletu. Tentokrát hluboko na jih.
