Cestou se zastavuju u skořápkářů a rozmýšlím zda vsadit 50 Eur na kuličku, ale něco mi říká, že to budou stejný zmrdi jako ti u nás, takže jsou dvě možnosti. Buď člověk prohraje a má to dobrý. Když totiž vyhraje, tak dostane přes hubu a okradou ho. No a uznejte, to už je snad lepší prohrát.
Radši tedy jen procházím kolem a… už je tady. V plné své kráse, oproti té New Yorské malinká, ale naše..evropská.
Akce, která by vás mohla zajímat
Baví mě dva chlápci co „jezděj“ na „šlapadle“ a povídaj si. Vypadaj francouzsky, asi i budou, taková správná francouzská kamarádská družba.
Kouknu přes vodu a co nevidím. Paneláky. Sice se snažej se tvářit jako že nejsou (OK tak šílený jako na severu Paříže opravdu nejsou (Porte de la Villette či 18. okrsek), ale stejně..ten červenej je obzvláště ee. No ale když si to tu postavili, ať to tu maj.
Tuhle část Paříže do který vcházím vůbec neznám, je to taková Ostrava (OK, neznám Ostravu, ale takhle nějak si jí představuju:). Hned vrážím do nějakýho cool dělňase a upřímně, celkem se mi tu líbí.
V Paříži jsem pár let nebyl (přesně dva) a jedna věc se za tu dobu velmi velmi změnila. Arménci tu měli kdysi jeden skvělej job, šli jste, šli oni, najednou se ohnuli, našli zlatej prstýnek a zeptali se vás, či jste ho „náhodou“ neztratili. No a vy jako slušně vychovaní jste řekli, že jste ho neztratili. Načež se vás teda zeptali, jestli ho nechcete koupit!? Jako mě vždycky pobavili, ale viděl jsem jednou, že ten žlutej kus kovu fakt někdo koupil. No upřímně, když je někdo tak blbej, tak si zaslouží bejt okradenej. A proč to vlastně píšu? Za celej den jsem totiž nepotkal jedinou arménskou skupinku, vždy jen jednotlivce a ti se věnovali prachsprosté žebrotě. No jo, no, c´est la vie a tady v Paříži to platí dvojnásob.
