Po nástrahách velkoměsta hříchů nás čeká opět něco z té úchvatně americké přírody. Pro následující tři noci jsme vybrali ubytování ve městě Kanab, které se nachází v ideální poloze, abychom měli na dojezd Zion NP, Bryce Canyon NP a Grand Canyon NP. V původním plánu cesty byla návštěva Jižního cípu Grand Canyonu (South Rim), jenže my už máme najeto téměř 5 000 km a kdybychom jeli k Jižnímu cípu bylo by to hezkých pár set kilometrů navíc.
Po cestě a na programu dnes máme Valley of Fire (Ohnivé údolí), státní park, který se v programu cestovních kanceláří moc neobjevuje, já ho však do itineráře zařadil. Jedná se o pískovcové skalní útvary ohnivé barvy. Je to také místo, které znázorňuje Mars ve filmu Total recall.
Pak sedáme do našeho Chevroletu a jedeme přímo směr Kanab. Teoreticky bychom mohli cestou projet Zion NP, ale už je celkem pozdě a raději si ho necháme na další den.
Ubytováváme se v jednom z místních motelů a na recepci nás vítá supersympatický (až trochu moc) recepční. Na pokoji zjišťujeme, že sprcha sprchuje všude jinde než má, tak to jdu vyreklamovat. Přijde recepční s úsměvem od ucha k uchu, že no problem, spraví sprchu izolepou, že to zítra někdo přijde opravit.
Nazítří si dáváme odpočinkový den a jen se tak lehce potulujeme po přilehlých kopcích. To abychom měli dost energie na zítřejší výlet.
Navečer se du zeptat sympa recepčního jak že to je s tou sprchou, které se nikdo nedotkl. Koká na mě, hahaha, hihihi, hrozná prdel, tomorrow – zítra. OK, co už.
Budíme se brzy a máme v plánu zvládnout Zion NP a Bryce Canyon NP na jeden zátah.
Zion NP je velmi prazvláštní mix geologie, rostlin a živočichů. To vše se tu nachází na jednom místě ale tak nějak odděleně. Alespoň tak to na mě působí. Přestože Zion NP ve svém názvu slovo kaňon nemá, jedná o kaňon vytvořený docela malou říčkou Virgin river. Právě touto.
Při našich toulkách parkem také potkáváme pár z Frýdku. Ale ne z toho Frýdku na Moravě, ale z Frýdku v Texasu. Ani netušim, jak jsme se s nima dali do řeči, protože oni česky vůbec něuměji.
Zatímco NP Zion je fakticky kaňon ale v jeho názvu se slovo kaňon nevyskytuje, u NP Bryce Canyon je tomu právě naopak. Nejedná se o kaňon, ale o množství amfiteátrů, které vznikly erozí. Asi nějak takto (zdroj wikimedia)
Bohužel nejpřesnější předpověď na internetu se nemýlila a počasí nám moc nepřeje. Sice je mlha, ale zato prší. Naštěstí ne moc a ne pořád, akorát tak, abychom si docela dobře stihli užít to nejhezčí, co NP Bryce Canyon nabízí, tyto krásné výhledy.
a úplně se rozvzpomínám na naše putování a rozloučení se s Yosemitama.
Cestou zpět do motýlku jsme se rozhodli, že si přidáme ještě jednu noc v Kanabu. Vzhledem k tomu, že jsme už skoro stálí hosté a ještě u nás za ty dva dny nikdo nebyl spravit tu sprchu, jsem si jistej, že vyboxuju nějakou tu slevu. Při online bookingu jsme to měli za nějakých 70 dolarů na noc, tak kdyby nám to dal za šede, bylo by to fajn.
Začínám tedy s dotazem, jak že to je se sprchou a kdy nám jí někdo přijde opravit. Dostává se mi reakce: “hahaha, hihihi, hrozná prdel – tomorrow” prý tedy zítra. No to už jsem někdy slyšel.. Říkám tedy, že bychom rádi vzali ještě jednu noc, za kolik to bude?
“Hahaha, hihihi, hrozná prdel – devadesát.”
Cože? Když si můžu zabookovat online pokoj za 70 a už dva dny nám blbne sprcha, fakt od nás chcete 90?”
Hahaha, hihihi, hrozná prdel – to je vždycky dražší, když si objednáte přímo na recepci”.
Jeho chování už ale není hrozná prdel, ale i pro mě, absolutního pacifistu je to regulérně na přesdržku. Od mých spolusouputníků se dozvídám, že je klasickým představitelem sňatkovýho podvodníka. Teda potěš koště, jestli něčemu takovýmu nějaká ženská naletí, tak mi jí teda vůbec není líto.
Objednávám přes net další noc za 70 doláčů a na sprchu se ho už nikdy neptám. Myslím, že stejně jako tehdy vypadá dodnes.
Je tu další den a další Americká výzva, tentokráte ta nejhlubší. Máme štěstí, protože zatímco Jižní cíp Grand Canyonu je otevřený celý rok, Sever cíp se otevírá právě dnes (Severní cíp každoročně otevírá 15. 5. a zavírá 15. 10.). A tak nás hned po příjezdu k návštěvnickému centru čeká takováto sympatická sladkost.
slavnostní dort k příležitosti otevření Severního cípufoto: Ruben Lang
No ale abych nepředbíhal, zas takový štěstí nemáme, protože naše cesta do NP vypadá nějak takto.
Možná byste to otočili, ne tak my a pokračujem dál. Je přesně půlka května, Arizona, skoro byste to ani nečekali. Je však třeba si uvědomit, že jsme ve výšce téměř 2 500 m.n.m., uvidíme, co nám Canyon přichystá.
Parkujeme káru a ani tady není počasí moc vábné (i když jak říkají Norové, není špatného počasí, je jen špatné oblečení). Hlavním bodem zdejšího programu je místo zvané Bright Angel point. Místo odkud je vidět až na druhou stranu Grand Canyonu, na Jižní cíp. Je to odtud 26 kilometrů.
Jdeme k vyhlídce a užíváme si skvělého počasí, jsme totiž dobře oblečeni.
cesta ve vánici k Bright Angel pointfoto: Ruben Lang
Právě když dělám tuhle fotku, prochází kolem mě pár turistů a já zaslechnu něco, co přesně vystihuje tuto situaci, jak jeden z nich říká: “Tak tohle teda rozhodně nevypadá, jako ty fotky na propagačním letáku.”
Ne nevypadá. Dojdeme k Bright Angel pointu a situace není dobrá, vypadá nějak takto.
Je fajn, že víme alespoň z obrázku, jak to tady vypadá. Ale proto tu nejsme. Jdeme zkusit ještě štěstí na místo zvané Imperial point, ale ani tam nemáme štěstí.
Vracíme se k návštěvnickému centru a jdeme zkusit, zda mají ve zdejších restauracích nějakou teplou mňamku. Je fajn, že tu nějaké restaurační zařízení vůbec jsou (a jsou tu hned tři), je to totiž teprve první národní park, ve kterém něco takového je. Jinak co si nedonesete, to nemáte. Dáváme si polévku, pravého hot-doga a trochu té kávy. Presso samozřejmě že ne, tolik civilizace sem ještě nedorazilo, prostě regular coffee.
U vchodu mě jakože opravdu zaujala cedule nabízející jízdy na mule. Taky vám to přijde vtipný?
nabídka jízd na mule, Grand Canyon NPfoto: Ruben Lang
Co? Ten váhovej limit. Ještě nikdy jsem to neviděl. Nevtipné na tom je to, že ho tady nesplňuje minimálně půlka populace, ještě méně vtipné je, že to je spíše ta mladší půlka a to úplně tragické, že to je spíše ta ženská půlka.
No čas pokročil, je o hodinu více a jdeme opět k Bright Angel point zkusit, jestli se na nás nějaké to štěstíčko neusměje.
Už alespoň nesněží, ale mlha je stále. Cestou k vyhlídkovému bodu potkáváme malou skupinku turistů úplně vysmátých, že prej jo jo jo, udělalo se okno a bylo aspoň na okamžik krásně vidět! Došli jsme na Bright Angel point a věděli, že stačí počkat. Nesněžilo, tak to šlo.
A pak to přišlo, obloha se asi na pět vteřin otevřela a bylo vidět až na protější cíp. Wow, tak tohle je opravdu famózní. Všechno je tak..Grand. Ano to slovo to přesně vystihuje. Než jsem si stačil uvědomit, že bych měl taky udělat nějakej ten cvak, tak už to zas nebylo tak super, ale přesto je tady snad něco z toho Grand vidět.
Bright Angel point, Grand Canyon NPfoto: Ruben Lang
To co vás tu ale uchvátí nejvíce není vzdálenost, ale hloubka. Grand Canyon má převýšení více než 1 500 metrů, a to je něco, co vám prostě vezme dech. Díváte se na protější stěnu, jdete očima dolů. A dolů. A dolů. Myslíte si, že už se musíte zastavit, ale ten kus skály jde pořád níž a níž. Pamatuju, jak jsem byl před pár měsíci v Negevu, kde jsem jedním tamním kaňonem právě šel a myslel si, že je to alespoň malý bráška tohoto.
Není. Možná znáte takové to přirovnání, kdy se řekne: “tohle není jiná liga, tohle je úplně jiný sport”. Tak tohle není jiný sport, tohle je úplně jiný svět.
výhled z našeho (levného) pokoje v hotelu Stratophere, LVfoto: Ruben Lang
Ve Vegas máme v plánu strávit dva dny. Pro ten prnví máme zabookovaný pokoj v hotelu Stratosphere úplně na severu Stripu (Strip je hlavní bulvár v LV). Přijíždíme od jihozápadu a tak nás čeká prví seznámení s tímto městem hazardu pro Ameriku stylově z okýnka automobilu. Wow, wow, wow. Není to Bologna, není to Jeruzalém, není to Praha, Paříž ani Bratislava. Ale je to WOW. Jak tak jedeme téměř středem města po dálnici č. 15 jen zírám. Mrakodrapy, Eiffelovka, Římský palác, odbočka na benátky a před námi samozřejmě téměř 300 metrů vysoká vyhlídková věž hotelu Stratosphere.
Dojedeme k hotelu a mě trne. Před vchodem šílený kolony a všude poskakuje obsluha, bere si klíčky od aut, hosté vystupují a služba odjíždí s vozem. Sakra co teď? Máme tam přijet a dát jim klíčky? Jak nám daj pak to auto zpátky? Co to stojí? Budeme mít vůbec jen na to dýško? Jdu tedy za někým z obsluhy, řeknu že tu jsem prvně a on se mě zeptá, zda chci na parkování obsluhu, nebo si chci zaparkovat sám. Rozhodně říkám že sám a tak stačí prostě jen objet kolonu a na parkovišti prostě zaparkovat. Uf, nebylo to tak těžký.
Do Vegas přijíždíme v neděli, protože od neděle do čtvrtka je cena ubytování v Las Vegas na minimu. Motel kdesi na kraji města seženete mimo víkend za 20 dolarů za noc, tří až čtyřhvězdičkové hotely mimo Strip za 40 USD/noc a hotely stejné kategorie na Stripu od 80 USD/noc (kvůli resort fee). Hotel Stratosphere vybíráme proto, že v rámci ceny je neomoezený volný vstup na vyhlídkovou věž (která je mimochodem nejvyšší v Americe), kam bychom určitě také šli a kam stojí vstupné pro jednu osobu 20 dolarů.
V hotelu platíme 80 dolarů za noc, vstupné na věž by nás za tři osoby stálo 60 dolarů, máme tedy nocleh za rovnou dvacku. To de, ne?! Pravda, že výhled z pokoje nemáme zrovna nejrajcovnější (koukáme na nějakou vzduchotechniku), ale co by člověk za tu cenu chtěl, že. Jsme v Americe a tady platí “you get what you pay for” neboli, dostanete přesně to, co zaplatíte.
Z celého dne jsme lehce unaveni a tak si dáváme siestu. Akorát tak dlouhou, abychom mohli se západem slunce vyjet výtahem na 350 metrů vysokou vyhlídkovou věž. A vyhlídka odtud nám dává úplně zapomenout na výhled z pokoje, však posuďte sami.
Pohled na noční Las Vegas z vyhlídkové věže hotelu Stratospherefoto: Ruben Lang
Vše svítí různými barvami, auta, budovy, poutače, přistávající letadla, kroužící helikoptéry, neony, výškové budovy, to vše do sebe zapadá a tvoří tak harmonický celek. Las Vegas je absolutní kýč, ale tak skvěle udělanej, že vám tu je strašně příjemně.
volná zábava na vyhlídkové terase hotelu Stratospherefoto: Ruben Lang
Kdyby vás samotný pohled na město z výšky 300 metrů nudil vězte, že přímo zde na střeše vyhlídkové věže jsou hned tři atrakce. Tou první je Sky Jump, neboli něco jako bungee jumping (s kontrolovanou rychlostí a trajektorií pádu) přímo z hrany věže 253 metrů přímo dolů. Druhou je X-Scream, neboli takový řetízkáč v oblacích a třetí je pak Big Shot, lavice, na kterou si sednete a necháte se vystřelit 50 metrů vzhůru. Když si vezmete, že už tak jste ve výšce 300 metrů, jistě vás nepřekvapí, že je to nejvýše položená adrenalinová zábava na světě.
Big Shot, nejvýše položená adrenalinová zábavafoto: Ruben Lang
A jelikož jsme ve Vegas, ani tady, stovky metrů nad zemí nesmí chybět obřadní místnost. Máte tu partnera? Tak proč si večer nezpříjemnit třeba svatbou?
Druhý den máme noc ve Flamingu, protože si chceme trochu užít Stripu z první ruky. Hotel Stratosphere je i pro Evropany trochu daleko od toho úplného centra (asi 4 km). Před check-outem jdem ozkoušet bazén na střeše v osmém patře. Je cooool.
bazén, vyhlídková věž a hotel Stratospherefoto: Ruben Lang
A potom jedeme ještě jednou na vyhlídkovou terasu podívat se, jak vypadá Las Vegas z terasy ve dne. Teda řeknu vám, není to ono..
Vše je takové šedivé, mdlé..kam se ztratil ten noční lesk?
Pro dnešní den máme v plánu opět jedno technické nej. Tedy alespoň v době svého vzniku byla Hooverova přehrada v Černém kaňonu na řece Colorado největší přehradou na světě. Nyní už se nevejde ani do první dvacítky. Je to ale krásné technické veledílo které leží přesně na hranici mezi Nevadou a Arizonou.
Hooverova přehrada na řece Coloradofoto: Ruben Lang
přepadový kanál Hooverovy přehradyfoto: Ruben Langodtok a přemostění Hooverovy přehradyfoto: Ruben Lang
Přemostění, které vidíte na fotce nahoře je Mike O’Callaghan–Pat Tillman Memorial Bridge, který byl dokončen na podzim roku 2010. Do té doby se po silnici č. 93, např. při cestě z Las Vegas k Jižnímu cípu Grand Canyonu, jezdilo po hrázi.
Cestu nazpět do Vegas si ještě zpříjemňujeme vyhlídkou na Lake Mead, což je jezero vzniklé díky Hooverově přehradě. To samozřejmě slouží jako rekreační oblast.
Taková obrovská vodní plocha tu působí jako zjevení, protože se právě nacházíme kdesi v hloubi Nevadské pouště.
Do Vegas přijíždíme akorát tak, že se ubytováváme v našem novém hotelu Flamingo (90 USD/noc), který nechal postavit známý (asi by se slušelo napsat nechvalně známý) gauner Bugsy. Bohužel přijíždíme právě ve čtyři, kdy hotel přijímá první hosty a tak nás čeká skoro hodinové čekání ve frontě.
Po krátké siestě vyrážíme do jednho z místních outletů. Pokud je Las Vegas známé něčím jiným než hazardem pak jsou to určitě outlety. V Americe je všechno velké (prý tu mají i největší trpaslíky) a outlet není výjimkou. Je to takové menší městečko, ve kterém se nachází asi 120 obchodů. Už ve třetím na nás padá únava. Ale když už jsme tady, plácnem se přes kapsu a nějaké nezbytnosti kupujem.
Večer už nás čeká ‘jen’ to nejzajímavější co Las Vegas nabízí, procházka po Stripu. Navštěvujeme luxusní prostory hotelu Bellagio
Po krásném dnu v San Franciscu přijíždíme do Modesta. Modesto je takové zvětšené maloměsto, strašně široké ulice vedoucí až na obzor s tím nejklasičtějším americkým rovnoběžným a příčným uspořádáním ulic, takže pokud ve městě cokoli hledáte, jedete strašně dlouho rovně a pak zahnete doprava. Určitě stojí za zmínku, že právě tady se narodil a vyrostl George Lucas.
Popisovat všechny motely a hotely kde budeme nebudu, ale zde se musím zastavit u motelového bazénu. Ten je zavřený z opravdu nejoriginálnějšího důvodu, který si dovedu u takového bazénu představit.
Dnes máme v plánu Yosemitský národní park. Kontrolujeme počasí v parku a také oficální stránky Yosemitského NP jestli se něco nezměnilo. A bohužel změnilo. V noci přišla do Yosemit bouře a Tioga pass je opět zavřený. Chjo. Navíc je v oblasti oblačno.
V předpovědi je oblačno s přeháňkami a dokonce zvažujeme, zda do Yosemit vůbec pojedeme. Ale když už jsme tady, tak proč ne. Vydáváme se tedy do Amerického vnitrozemí, konkrétně vstříc pohoří Sierra Nevada.
Po dvou hodinách jsme u vjezdu do NP a rangeři u brány nás uvítají pozdravem ahoj! Dostáváme mapku národního parku a vydáváme se na průzkum. Bohužel předpověď nelhala a tak si o krásných výhledech na zdejší přírodní monumenty Half Dome, El Captain, 739 metrů vysoký Yosemitský vodopád a další můžeme nechat jen zdát.
Spokojujeme se alespoň s vodopádem na Bridalveil waterfall, což znamená nevěstin závoj, ten je totiž vysoký jen 188 metrů a tak je vidět celý.
vodopád Nevěstin Závoj, Yosemitský NPfoto: Ruben Lang
A užíváme si toho, že alespoň při zemi je krásně (i když na vkus středoevropana poněkud zima).
Při našich odpoledních toulkách jsme viděli srny a kojota. Určitě tu jsou ještě sobi a černí medvědi, na ty jsme ale dnes štěstí neměli.
Vydáváme se pomalu dále a ještě před vjezdem do tunelu se zastavujeme na parkovišti odkud jsou obvykle úchvatné pohledy. Ten náš však dnes vypadá takto.
Vodopád Nevěstin závoj je ještě trošku vidět. Half Dome a El Captain jsou však někde vysoko v mlze. Jaký rozdíl od toho, jak stejné místo vyfotil přesně před dvěma lety David Iliff.
havrani, tradiční obyvatelé Yosemitského NPfoto: Ruben Lang
A jedeme dál. Projíždíme tunelem a vjíždíme do mlhy. Tioga pass by nás zavedl až do nadmořské výšky 3031 m.n.m. Ale i tady se dostáváme přibližně do 1 800 m..m. s tím, že od přibližně patnácti set jsme v oblasti opravdu husté mlhy. Jedeme krokem, na silnici je čerstvý sníh, teplota venku jsou asi 2 stupně a na mnoha místech chybí svodidla (resp. nikdy tam ani nebyla).
Cestou z parku se ještě zastavujeme v Maripoském lesíku, kde se nacházejí sekvoje. To abychom po redwoodech viděli i tyto zástupce sekvojovitých, protože do Sekvojského NP zajet neplánujeme, těch vysokých stromů už bylo dost. Sekvoje jsou nejmohutnější stromy rodu sekvojovitých a zároveň nejmohutnější stromy vůbes s obvodem kmene přes 30 metrů.
sekvoj v Maripoském lesíku, Yosemitský NPfoto: Ruben Lang
Sekvoje byly pro běžného smrtelníka tak nepředstavitelné, že místní museli v 19. století několik stromů porazit, rozřezat a poslat na východní pobřeží, protože tam nikdo nevěřil, že by tak obrovské stromy vůbec mohly existovat. Jak vidíte, jsou tak velké, že v mlze je vrchol sotva vidět.
Další den nás čeká přejezd do Ridgecrestu abychom pak měli celý den na Death Valley. Pouze nudný přejezd však narušilo něco, co vypadalo jako hřbitov dopravních letadel. Nedalo nám to tedy, zabočili jsme tím směrem a objevili Mojave air & space port. Opravdu se tu nachází několik dopravních letadel v důchodu, ovšem především se jedná o testovací letiště, kde mimo jiné Richard Branson a jeho Virgin Galactic právě vyrábí největší letadlo světa, které bude sloužit jako nosný letoun pro vesmírné lety.
Na letiště nemůžeme a prostor letiště se foťit nesmí, ovšem ve veřejném prostoru mezi hangáry se fotit může a občas se tu setkáte se zajímavýma raritama. Jako je tento krásný Saab.
Po příjemném spestření cesty a přespání v Ridgecrestu pokračujeme naší pouť do Údolí smrti – Death Valley NP. Těsně před vjezdem do Národního parku míjíme ceduli
dvacetimulový tým na těžbu boraxu, Údolí smrti, Kaliforniefoto: Ruben Lang
Před takovýto povoz se zapřáhlo 18 mul a dva koně a karavana odtud cestovala asi 180 kilometrů k nejbližší železnici. Tvrdá práce to tu tehdy musela bejt.
Jestli bylo před pár dny v Yosemitech 2° nad nulou, tak tady je potřeba přidat rovných 35. Je 10 května a je tu právě 99° fahrenheita, tedy 37° celsia. Vrrrr, šílený! A plném létě tu bývá kolem padesáti a je to právě zde, kde v červenci roku 1913 naměřili nejvyšší teplotu vzduchu, jaká kdy byla na Zemi změřena, a to právě 56,7° celsia.
Proto mě překvapuje, že se tu semtam nachází i poměrně rozbujelá vegetace.
Takže nemusím zmiňovat, že i když jsme teplotnímu rekordu celkem vzdáleni, klima v autě jede naplno. Moment, šlapem na plyn a už jsme tu, na nejhlubším místě Ameriky, kde jsme právě 85,5 metru pod hladinou moře. Zajímavé je, že nejvyšší hora kontinentálních Spojených Států (tedy Spojené státy kromě Aljašky a Hawaje) Mount Whitney s výškou 4421 m.n.m. je na dohled. V dáli vidíme nějaké zasněžené vrcholky hor, tak to musí být jeden z nich.
Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kaliforniefoto: Ruben LangJezírko zlé vody, Údolí smrti, Kaliforniefoto: Ruben LangJezírko zlé vody, Údolí smrti, Kaliforniefoto: Ruben LangJezírko zlé vody, Údolí smrti, Kaliforniefoto: Ruben Lang
Další a pro dnešek poslední zastávkou na naší cestě po Údolí Smrti je Zabriskie point. Místo, které je dnem vyschlého jezera Furnace creek hraje nepřebernýmy barvami, původními sedimenty a má úžasné tvary.
Zabriskie point, Údolí smrti, Kaliforniefoto: Ruben Lang
Zabriskie point, Údolí smrti, Kaliforniefoto: Ruben Lang
The Green Tortoise hostel v centru Seattlufoto: Ruben Lang
Vivat moderní svět a navigace. Jako opravdu se právě v takovýchto chvílích hodí. Vystoupíte navečer z letadla na druhém konci světa než kde jste ráno nasedali a hned se dokážete zorientovat. Navíc téměř ve tmě. Do hostýlku dorážíme asi po půlhodině jízdy a kocháme se krásně nasvíceným nočním Seattlem. A hned se seznamujeme s jednou takovou americkou klasikou, parkujeme v garážovém domě. Pro ubyované v hostelu za slušných 18 dolarů na noc. No, celkem drahej nocleh pro auto.
Na druhý den plánujeme celý den relax a tak jsme přemýšleli, že bychom si půjčili auto až od 3. dne a ušetřili za parkování a za půjčovné. Jenže to bychom zas museli řešit pozdně večerní cestu z letiště do hostelu, pak bychom museli jet zas na letiště auto vypůjčit a navíc jsme nevěděli, zdali si nadruhý den neuděláme nějaký malý výlet – např. do Everettu.
No spíme jak zabití. Ráno se probouzíme a čeká nás první dobré překvapení. Sice je čas posunutý o 9 hodin, ale nám se celkem bez problémů podařilo najet na nový režim. Pravidlo č. 1 v takových situací je jít spát a vstávat jako všichni ostatní v novém časovém pásmu – ať jste unavení nebo ne. Vzhledem k času příletu nám to vyšlo akorát.
Ráno jdeme objevovat krásy Seattlu, nejzelenějšího města Spojených Států, města kde se daly dohromady kapely jako Soundgarden a Alice in Chains, města, kde v roce 1971 vzniklo Starbucks, no a příští rok bude krásné kulaté výročí sta let od doby, kdy tu byla založena společnost Boeing. Města, kde jezdí Monorail a kde mají 184 metrů vysokou vyhlídkovou věž Space needle. A k té právě jdeme.
A nejen k ní, ale máme v plánu nechat se vyvézt nahoru a pěkně s po Seattlu rozhlídnout. Zvažjeme koupi Seattle CityPass, kdy za 69 dolarů můžete navštívit 5 městských atrakcí, ale dva – tři dny jen na Seattle nemáme. Vstup maj za dvacku a když člověk ještě deset doláčů přidá, dostane se mu ještě možnost přijít večer. Tak navrhuju, že když je to se slevou, že bychom to mohli vzít. A bereme.
Netrvá to ani 42 vteřin a jsme nahoře.
Seattle při pohledu ze Space Needlefoto: Ruben Lang
Páni, výhled je to krásnej. Všude spousta zeleně, hned nedaleko pacifické pobřeží a tam někde v dáli na obzoru Olympijský národní park, který naším zítřejším cílem.
Pár hodin se kocháme krásou a pak pokračujeme v relaxační procházce po Seattlu. Samozřejmě nemůžeme vynechat rybí trh,
Kde údajně dochází k tradiční atrakci vrhání ryb. My ale rybu nekupujeme (tak možná proto jsme o tuto atrakci ochuzeni), zato se nám daří sehnat “skoro český” chleba.
Den utíká a blíží se večer a tak se znovu vydáváme ke Space Needle na noční vyhlídku
Po těch skvělých pohledech a fotkách z odpoledne jsem se fakt těšil i kvůli focení, ale za a) Seattle v noci při pohledu za Space Needle vůbec není tak sexy jako ve dne, no a za b) fouká tak strašnej vítr, že se všechno klepe a tak delší expozice nepřipadají v úvahu, takže se dobrá fotka vůbec nedá udělat.
Ale neva, jdem spát a ráno se vydáváme na cestu za velkým Americkým dobrodružstvím. Prvním národním parkem v programu je ten Olympijský. Je trochu z ruky, nicméně jsem ho do programu zařadil kvůli své nádherné přírodě (na mnoha místech je regulérní prales), o jeho popularitě také hovoří, že je třetím nejnavštěvovanějším NP (národní park) v USA – Po Yellowstonu a Grand Canyonu (které máme oba v plánu). Do Olympic NP jsou ze Seattlu dvě možné cesty, první časově náročnější a dražší je trajektem přes záliv na Olympijský poloostrov, druhá rychlejší a levnější je autem kolem zálivu.
Bereme variantu č. 2.
Zrelaxovaní kolem jedenácté vyjíždíme. Po třech hodinách dáváme přestávku a ještě ani nejsme u vjezdu do národního parku. Informujeme se, který že vjezd do NP je na jednodenní návštěvu nejvhodnější, dozvídáme se, že ten u města Forks. Fajn, to je dalších 150 kilometrů. To že vzdálenosti na mapě vypadají oproti skutečnosti zanedbatelně už jsem zažil ve Skandinávii, ale tady je to tak nějak ještě víc. A nepomůže ani google maps, kde vám řeknou přesně kilometry. Od vjezdu do národního parku je často třeba ještě jet další 2 hodiny, abyste byli u něčeho zajímavého.
Kdesi daleko v ruské tajze jsem zatím ještě nebyl, ale dovedu si představit, že to tam vypadá dost podobně jako tady.
Čeká nás zde také první setkání s obrovskými stromy, které nerostou jinde, než na západním pobřeží USA. Bohužel zdejší dominantu, snad 70 metrů vysoký Smrk sitka před pár měsíci zlomila vichřice, to co vidíte je necelá pětina výšky původního stromu.
zlomený smrk Sitka v Olympijském národním parkufoto: Ruben Lang
Světla sice stále dost, ale je čas vyrazit. Však nás čeká ještě 300 km k našemu objednanému ubytku v Centralii. Dáváme občerstvovací zastávku ve městě Aberdeen, kde se kdysi sešlo pár kluků aby založili skupinu Nirvana a jdeme spát. Jako když nás do vody vhodí.
Poučení z dnešního dne: Do národního parku, který má dvojnásobnou rozlohu jako všechny národní parky v ČR na dvě hodiny nejezděte. Američané sem obvykle jezdí na týden,to je tak akorát.
Ráno jsme ale krásně čilí a k příjemnému překvapení nás všech, žádnej jetlag se nekoná. Naším dnešním cílem je Hora sv. Heleny (správně česky však je Hora st. Helens (orig. Mount st. Helens), krásný přírodní úkaz stratovulkánu. Ještě 17. května 1980 vypadala jako skalistá hora, ale výbuch následujícího dne odlomil celou její horní část a nyní vypadá takto. Opravdu fascinující pohled na mohutnou mocnost přírody.
Užíváme si krás prostředí a poučeni ze včerejška nikam nespěcháme. V této oblasti se nachází ještě vodopády na řece Columbia poblíž města Hood River, ale víme že vše nestihneme a musíme si také nechat něco na příště. Nicméně pokud budete v této oblasti a máte alespoň půlden čas, určitě je zařaďte do svého programu.
Ještě mi dovolte představit náš Dream Team:
Tak to jsme my, Mount st. Helens, Washingtonfoto: Ruben Lang
Další den nás čeká první velké technické nej našeho výletu, návštěva Evergreen muzea letectví a kosmonautiky ve městě McMinnville, ve kterém se mj. nachází největší letoun, jaký byl doposud vyroben (s rozpětím křídel 97,5 m), slavná “Smrková husa” Hughes H-4 Hercules. Letoun i příběh jeho konstruktéra Howarda Hughese můžete vidět ve filmu Letec.
Jak vidíte, letadlo je tak velké, že se nevejde do záberu ani mého širokého objektivu, ale je patrné, jak v porovnání s ním vypadají ostatní letadla jako modely.
“Smrková husa” však není jedinné superslavné letadlo, které je v muzeu. Pravděpodobně ještě slavnější je Spirit of St. Louis, v němž Charles Lindberg poprvé přeletěl Atlantik.
I když jsem z tohoto letadla byl původně strašně nadšenej, zdá se, že toto je pouze replika a originál je v muzeu ve Washingtonu D.C. Avšak jedno nej stačí.
Krom letadel v hangáru je velká část expozice tzv. open air a i venku můžete obdivovat zajímavé letouny jako jsou např. Mig 29
Douglas C-47 Dakota v prostoru Evergreen muzea letectví a kosmonautikyfoto: Ruben Lang
A mnoho mnoho dalších krásných letadel.
Prostor muzea letectví a kosmonautiky, McMinnvillefoto: Ruben Lang
Jak vidíte, je to krásné muzeum, kde většina exponátů vypadá tak, jakoby právě sjela z výrobní linky. Pokud vás letadla zajímají jen trochu, strávíte tu celý den a budete chtít ještě, tím jsem si víc než jistej.
Pokračujeme opět na jih a kromě Oregonských dun (které jsem v tom uchvácení zapomněl vyfotit) jsme měli v plánu Sea lions cave, neboli Jeskyni lachtanů, což je největší mořská jeskyně v Americe. Komplex s vyhlídkovou terasou na pláž, kde se lachatani sluní a výtahem do jeskyně kde lachtani relaxují je v soukromých rukou a vstupné tam stojí 14 dolarů/osoba.
Lachtaní siesta na pacifické plážifoto: Ruben LangLachtaní relax na skálefoto: Ruben Lang
My jsme byli návštěvou vcelku nadšeni, protože jsme zatím žádný opravdu divoký život v Americe nepotkali (a taky nevěděli, že na velryby se musí s dalekohledem), ale pokud máte hlouběji do kapsy, Amerika má ve svém portfoliu mnoho stejně zajímavých věcí a zdarma.
Další den a na našem programu je další úžasná přírodní scenérie Kráterového jezera (Crater Lake NP) a přilehlého národního parku. Podobně jako v případě Ramonského kráteru v Izraeli, ani tento kráter nemá nic společného s meteority, ale vznikl díky zhroucení sopky Mount Mazama asi před 7 700 lety. Zajímavostí jezera je krom jeho hloubky (nejhlubší jezero v Americe a sedmé-deváte nejhlubší jezero na světě) to, že nemá žádné přítoky ani odtoky. Veškerá voda v jezeře je voda dešťová a voda z tajícího sněhu. Proto má údajně nejčistší vodu, jaká se v přírodě nachází. Barva vody je opravdu blankytně modrá, tak na tom asi něco bude.
Při vjezdu do národního parku si kupujeme tzv. Annual pass, který opravňuje posádku jednoho osobního auta k vjezdu do všech národních parků v USA ve správě státu po dobu jednoho roku. Stojí 80 dolarů.
Kráterové jezero s ostrůvkem Wizardfoto: Ruben Lang
Bohužel jsme tady na úplném začátku sezóny a celý okruh kolem jezera je stále zavřen kvůli sněhu, ale i tak to tu stojí zato.
Vjíždíme do slunné kalifornie a první zastávkou tam se nám stává národní a státní park Redwood. Je to opravdu něco úžasného. Normálně jedete a najednou se vám v cestě objeví něco, co máte dojem, že zabírá půlku silnice – i když ve skutečnosti do silnice vůbec nezasahuje. Je to on, Redwood z rodiny sekvojovitých, strom, jež zná naše Země od doby druhohor a který dosahuje největších výšek – až 110 metrů.
Ten nejvyšší v oblasti se jmenuje příznačně Big Tree, neboli Velký strom, má 91 metrů a abych vám mohl nabídnout obrázek, musel jsem slepit dvě fotky, protože na jednu se prostě nevešel.
Další den, kdy jedeme směrem na jih navštěvujeme městečko Ferndale. Městečko viktoriánského stylu je popisováno jako jedna z nej atrakcí na cestě ze Seattlu do San Francisca. Je fajn, moc fajn, a vypadá nějak takto:
Viktoriánské městečko Ferndalefoto: Ruben LangViktoriánské městečko Ferndalefoto: Ruben Langrestaurace a hotel Victorian Innfoto: Ruben Lang
Pokud máte rádi tento styl, stojí to za zastávku, pokud ale jedete do Sacramenta, jeho staré město vypadá dost podobně. Navíc jsme měli strašnou odpolední chuť na kávu a tu jsme objevili pouze v restauraci Victorian Inn, která si za presso nechá slušně zaplatit. Městečko celkově působí dost ospalým dojmem.
Pak pokračujeme skrz Avenue of the Giants, neboli Avenue Obrů, další oblastí těchto majestátných stromů. Je toopravdová avenue a stromy, které mají 70 a více metrů lemují silnici. To je krásný, fascinující a nepředstavitelný. Pokud jsem z Evropy zvyklý na stromořadí třešní nebo topolů, tak toto je opravdu jiná liga. Tady jsme se ještě navíc nechali zlákat zdejší turistickou atrakcí – stromem, kterým se dá projet.
Vtipné na této atrakci byl hned vjezd ke stromu. Nikdo u brány nebyl, jen tam byla cedulka – pokud tu nikdo není, vhoďte 6 dolarů do kaslíku. Tak jsme je tam hodili. Upřímně, nestálo to zato.
Noc trávíme v městečku Ukiah a na internetu zjišťujeme příjemnou zprávu, Tioga pass v Yosemitech byl právě otevřen, třikrát hurá! Ráno nám díky nějaké aplikaci na telefonu přijde zpráva, že v blízkosti je jedna zajímavost “City of 10 000 Buddhas” – Město desetitisíců Buddhů. Po mírném bloudění navštěvujeme a jsme rádi. Městečko s krásnou vstupní branou vás vtáhne do svého asijského světa.
Brána do Města desetitisíců Buddhůfoto: Ruben Lang
Je tu krásně, příjemně, klidno, meditačně a pávi se tu prohánějí jako ve Valdštejnské zahradě v Praze.
Klid je tu velmi podobný, jaký byl ve Fernadale, ale zatímco tam byl otravný a neočekávaný, sem se hodil a vytvářel příjemnou atmosféru.
S uklidněnou duší plyne 160 mil do Sacramenta v naprostém poklidu a my se zde ubytováváme hned na dva dny.
První den trávíme v technických muzeích, prvním je Kalifornské státní železniční muzeum. Wow, to se zas někomu něco povedlo, skvělé expozice, krásné nablýskané stroje, super zážitek. Prošli jsme poštovní vagóny, jídelní vozy, navštívili jsme železniční kuchyni, kterou by mohla leckterá česká restaurace závidět.
Pojízdná kuchyně, železniční muzeum Sacramentofoto: Ruben Lang
Skvělé bylo, že dva vagóny kterými se dalo projít navozovaly absolutně věrný pocit jízdy. Všechny ty pohyby, zvuky, jiskry za okny, jako můžete vidět v tunelu. Super.
Samozřejmě tu nahlédnete do historie
Parní lokomotiva v kalifornském železničním muzeufoto: Ruben Lang
Parní lokomotiva z Baldwinových závodůfoto: Ruben LangLokomotiva 112 americké lokomotivové společnostifoto: Ruben Lang
Podíváte se a přečtete si, jak se připravovala železniční trať
Boeing Stearman v Kalifornské muzeu letectvífoto: Ruben Lang
Boeing Stearman, Kalifornské muzeum letectvífoto: Ruben Lang
Velmi pofidérní experimentální malý letoun
experimentalni letoun, Kalifornské muzeum letectvífoto: Ruben Lang
a např.
Harley Davidson vojenská verze, Kalifornské muzeum letectvífoto: Ruben Lang
Či např. takovýto krásný vojenský Jeep
interiér vojenskeho Jeepu, Kalifornské muzeum letectvífoto: Ruben Lang
tam se opravdu nemá co rozbít.
Zajímavé je také nahlédnout do útorb leteckých motorů.
detail leteckeho motou, Kalifornské muzeum letectvífoto: Ruben Lang
Venku mají pak obstojnou sbírku vojenských strojů.
Určitě nejvíc mě zaujal vojenský vrtulník Sikorsky-CH-3E “Jolly green giant” neboli “Veselý zelený obr” (tuto přezdívku získal během války ve Vietnamu).
Sikorsky-CH-3E – Jolly green giantfoto: Ruben Lang
Hlavně proto, že se mohlo vejít dovnitř, a tak jsem se prvně v životě octnul v kabině vojenské helikoptéry
Kabina vojenské helikoptery Sikorsky CH-3Efoto: Ruben Lang
a hned potom v kokpitu.
kokpit vojenské helikoptéry Sikorsky CH-3Efoto: Ruben Lang
Jednou ze zajímavostí je Mig 21 v barvách Československé armády, který se do USA dostal v květnu roku 1989. Jakým způsobem mi není úplně jasné, řekl bych že to musela být zajímavá story.
Spíme spánkem spravedlivých, neb nás další den čeká poslední zastávka na pobřeží pacifiku, zlatý hřeb první třetiny našeho výletu – San Francisco.
Ráno vyjíždíme ze Sacramenta a asi po hodině cety přijíždíme k Oakland Bay Bridge, kde platíme čtyřdolarové mýto černochovi, který má v ruce tolik peněz (na vrácení a rozměňování), že to vypadá, že právě vykradl banku a můžeme se vydat dál. Potom co sjedeme z mostu míříme k pobřeží. Jedeme a pak to přijde. Přijíždíme na křižovatku a za ní nějak nevidím silnici. Přijíždíme totiž k slavným prudkým san franciským svahům. Přejíždíme křižovatku a přední náprava se boří do hlubin. Každý okamžik je nekonečně dlouhý a já se sám sebe tážu: “tak kdy už sakra uvidím silnici??” Nakonec po nekonečné půlvteřině (čas je opravdu relativní) vidím opět cestu a ne jen nebe. A my jedeme dolů k moři po ulici se svahem 34,5%. Ano čtete správně, je to sklon jako maj schody. Říkám si zda to zvládnou brzdy. A zvládly.
a mě se moc líbí, jak tady v Americe maj spoustu věcí vymyšlený pro děti a pro reálnej zážitek. Tady si například můžete vyzkoušet, jak funguje kladka.
Jeden z racků totiž nepozorné pojídačce hranolek vyklovl hranolku přímo z paklíku, který držela v ruce. Ale jak se zdá, tuhle kořist si bude muset zasloužit.
Na molu 37 nás čeká vojenská ponorka USS 383 – Pampanito.
USS 383 Pampanito a v pozadí věznice Alcatrazfoto: Ruben Lang
Vstupné stojí 8 dolarů a pokud by vás zajímalo jak to vypadá uvnitř a máte to do San Francisca z ruky, můžete se vydat na virtuální prohlídku.
Chvíli se ještě procházíme po nábřeží a užíváme si sanfranciského vzduchu.
No a samozřejmě nesmíme vynechat nepochybně nejznámější ikonu San Francisca..
most Golden Gate, San Francisco, CAfoto: Ruben Lang
Potom se ještě jako správní turisté vozíme autem kolem dokola městem, projíždíme se jako správní gangstas čínskou čtvrtí, která má hned dvě skoroNEJ – je druhou největší mimoasijskou čínskou komunitou hned po Chinatownu v New Yorku a má druhou největší hustotu obyvatel, hned po Mannhatanu) a potkáváme např. krásný Palác krásných umění
Palác krásných umění, San Franciscofoto: Ruben Lang
Bohužel vzhledem k tomu, že naše cesta pokračuje na jihovýchod, kdybychom jeli z města po slavném mostě Golden Gate znamenalo by to pro nás zajížďku asi 100 km a tak město opouštíme tak jak jsme přijeli, přes dvoupatrový most Oakland Bay Bridge. Rozloučíme se na čas s Tichým oceánem a jedeme do Modesta, kde máme bázi na dnešní noc. A odtamtud se nazítří vydáme do amerického vnitrozemí.
Náš itinerář Vídeň – Londýn – Chicago – Seattlefoto: Ruben Lang
Během mého pětiměsíčního norského pobytu mě oslovili známí, zdali bych jim nedělal průvodce na jejech cestě po národních parcích západu USA a nakonec jsme uzavřeli deal (ve zkratce, za cenu zájezdu s cestovní kanceláří jsem jim nabídl nezapomenutelný zájezd na míru). Pak už nezbývalo než uprostřed pouště koupit letenky a je jasné, co budem dělat v květnu – přiletíme do Seattlu 28. 4. a ze stejného místa budeme 27. 5. odlétat, ostatní je na nás. Od mého návratu z Izraele je do odletu času dost, tak hurá do plánování a organizování.
Přes fórum na akčníletenky.cz se dávám do řeči s uživatelem anavi, slovo dá slovo a jsem u něj na návštěvě. Vzhledem k jeho zkušenostem, které nabyl během 15 cest po Západu USA, to bylo velmi užitečné setkání, které dalo tomu našemu výletu základní kontury. Navíc mi poslal asi 15 stran povídání s vlastními zážitky z cest po Národních parcích Západu USA, takže pro inspiraci super. Původně jsme chtěli jet ze Seattlu směr Yellowstone, ale vzhledem k tomu, že krátce před odletem je téměř celý Yellowstone stále zasněžený (a téměř neprůjezdný) a jižní vjezd do Parku se má otevírat až druhý pátek v květnu (a my bychom tam dorazili o týden dřív), celý itinerář otáčím.
Přání objednavatelů byly samozřejmě především Národní parky západu USA (a potom také Železniční muzeum v Sacramentu (tam totiž mají jednu z největších lokomotiv, která kdy byla vyrobena). Krom lokomotiv je jedna z jejich vášní letectví a tak nešlo nezařadit Evergreen Aviation & Space Museum, kde se v hangáru nachází v současnosti největší letadlo na světě a trocha štěstí nás pak zavedla před hangár kdesi v Mohavské poušti, kde se právě nové největší vyrábí a nakonec i továrnu, kde se vyrábí letouny Boeing 747 a 787.
Původní itinerář jsem udělal opravdu nabitý včetně návštěvy Kanady (Victoria Island) s tím, že to je takový bonus, kdyby nám náhodou vyšel čas. V reálu jsem počítal s tím, že ty dny, které jsou v plánu vyhrazeny pro Kandadu užijem v USA – a tak se také téměř do puntíku stalo. Pokud pojedete do USA, může se vám itinerář hodit, např. města na spaní jsem vybíral většinou podle toho, kde mají nejlevnější ubytování. Někdy je cenový rozdíl (při stejné úrovni ubytování) mezi dvěma sousedními městy desítky dolarů na noc (především v nepříliš obydlených oblastech východně od Las Vegas).
Jelikož jedeme na úplném začátku sezóny, v některých případech se budeme muset spoléhat na přízeň počasí. Máme ale štěstí, letošní zima byla mírná, takže bychom měli např. Yosemitský národní park projet přes Tioga pass a tím si zkrátit cestu do Vegas o hezkých pár set mil, nehledě na to, že by ta cesta měla opravdu stát zato.
Takto nakonec vypadal náš skutečný itinerář
A takto vypadala ta nejlepší místa na fotografické slideshow.
Vyřizujeme ESTA, rezervujeme SUV káru (tu jsme vybrali kvůli pohodlí a taky proto, že v autě strávíme dost času, tak abychom měli dobrej výhled), dolaďujeme detaily, dohadujeme drobnosti a 27. 4. odpoledne se vydáváme vlakem do Vídně. Mě se odjezd z mého malostranského bytu lehce komplikuje díky probíhajícímu natáčení filmu Návštěvníci 3, což znamená, že tady někde poblíž je Jean Reno. Jako fajn, ale radši bych, kdyby jela tramvaj.
Vlak do Vídně v pohodě stíhám, celé naše tříčlenné osazenstvo v pořádku nastupuje a ve Vídni se ubytováváme v penzionu Adam (ten jsem vybral, protože je téměř v centru a zároveň asi 100 metrů od stanice Rennweg, odkud jezdí S7 na letiště). Tam se nám přihodí jedna z nejpikantnějších příhod, kterou jsem v rámci ubytování kdy zažil a kterou vám osobně klidně povím, ale tady na to není prostor. Navečer se jdeme projít večerní Vídní – znáte to, Staatsoper, Stephansdom, prostě klasika.
I přes cestovní horečku v pohodě zaspáváme a ráno se vydáváme na letiště. Vlaky i tady v Rakousku jedou s německou přesností a tak máme solidní rezervu. V životě už jsem toho nalítal opravdu hodně, ale dnešní den bude opravdu zajímavý. Celý den na cestě přes půl světa, v sedm ráno odletíme z Vídně a v osm večer doletíme do Seattlu. To celé ještě umocněné devítihodinovým časovým posunem.
První segment máme v itinerári Vídeň-Londýn. Takové lety mám rád, člověk se nají a než se naděje, už se jde na přistání. Navíc nad Londýnem se normální let mění ve vyhlídkový a máme tak z okýnka na dosah všechny londýnské zajímavosti, abych parafrázoval Jarka Nohavicu “od Okurek po macešky” se zastávkou u Tower Bridge.
Další je segment Londýn – Chicago. Sice je to prvně co letím velkým a mocným Boeingem 747 – Jumbo jet, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nadšení vydrželo déle než do odletu – a pak už to byla jen neskutečná nuda okořeněná absolutně monotónním výhledem okýnka. Na oceán.
3440 námořních mil (6370 km) se jeví jako věčnost, ale každá zemská věčnost má svůj konec a ta naše končí štastným přistáním na O´Harově letišti v Chicagu, kde nás čeká první vstup na americkou půdu, tím pádem imigrační. O tom jsem četl úplné romány a vůbec jsem nevěděl co čekat. V duchu jsem si představoval katastrofické scénáře, že mě nepustěj do země a já budu muset přesvědčovat imigrační úředníky o tom, jak jsem zodpovědnej ještě za dvě osoby a ať mě pustěj alespoň do Seattlu, že tam máme dva dny volna a můžou si se mnou dělat co budou chtít.
Imigrační úředník se mě zeptal jak se mám, já řekl že dobře. On zas jestli letím ještě dál, já řekl do Seattlu a on na to “Welcome to America.” Cože, to jako bylo všechno?? Né že by mi to vadilo, ale vstoupit do Ameriky bylo snažší, než se dostat z Betléma do Jeruzaléma.
Let do Seattlu s American Airlines už prožívám v přechodném vegetativním stavu a po dalších 4 hodinách letu konečně vystupujeme v Seattlu. Je 8 večer místního času a to znamená, že u nás je právě 5 ráno.
Nasedáme do shuttle busu, který nás zaveze do autopůjčovny Alamo, kde máme rezervované auto, co nám bude po další 4 týdny dalším členem party. Auto už jsem si párkrát půjčoval, ale řeknu vám takovejhle voser jsem ještě nezažil. Snažili se nám vnutit o 300 solarů dražší auto a předražený pojištění (přitom jsme už byli pojištění skoro na všechno). Normálně bych to, že je to nesmysl, zkalkuloval za 10 vteřin, ale to byste nevěřili, jak vás únava spomalí. A právě na to oni spoléhaj. Proto jsem se rozhodl napsat článek o nekalých praktikách autopůjčoven, abyste věděli, jak a proč se takovým praktikám bránit.
Tuto “lehkou” nepříjemnost máme úspěšně za sebou, ještě v garážích vybíráme auto (vlezem si dovnitř a zkusíme, jak se nám v různých typech sedí a berem to pro nás nej – a vítězem se stává .. .. .. Chevrolet Equinox!), zadávám do navigace adresu našeho The Green Tortoise hostelu a šlapu na plyn.
Seattle večer je krásnej, jako fakt moc. Ale já už se těším do postele, taky moc. Však nás toho ještě spousta čeká. cestování po USA pacifické pobřeží.
Je to překvapivé, ale i v roce 2015 mnoho lidí při cestování nezná alternativy k cestovním kancelářím a spoléhá se pouze na jejich zájezdy. Cestovat za pomoci cestovek je však relativně drahé a navíc neflexibilní jak co se týče času (termínů), tak i programu či úrovně ubytování a služeb – věci jsou prostě dané.
Proto si řekněme něco o tom:
Jak a kde hledat (levné) letenky (bude to taková interaktivní nadstavba tohoto článku)
Jak a kde hledet ubytování a jak pro sebe a pro svou cestu vybrat to správné (to bude interaktivní nástavba tohoto článku)
Dále jak na půjčení auta, pojištění a další podstatné věci, které se vám při cestování budou hodit.
A především
Jak z tohoto mixu znalostí udělat zájezd sobě na míru.
Kurz bude částečně workshop, kdy si budeme na konkrétních případech (např. těch, které byste právě rádi vyřešili) věci ukazovat. Vezměte tedy s sebou notebook či tablet, abyste si hledání a informace mohli ihned osahat, budou se vám lépe pamatovat.
Před kurzem jste možná přemýšleli o eurovíkendu za 9 000 korun, po kurzu budete větět, jak si udělat minimálně stejně dobrý za 3 500 Kč.
Možná byste chtěli navštívit USA, ale 75 000 korun za dvoutýdenní zájezd vám přijde příliš. Po kurzu se tam budete moct vydat za méně než 35 000 korun.
Boeing 737 společnosti Ryanair při odletu na letiští Oslo – Ryggefoto: Ruben Lang Někdy se může stát, že koupíme letenku z města, které je nám vzdálené (např. kvůli skvělému tarifu). Potom musíme řešit, jak se na místo dostaneme a je také dobré mít na paměti, že mnohá města mají vícero letišť a přeprava mezi nimi může být nejen relativně komplikovaná, ale i drahá. Pokračovat ve čtení “Města s vícero letišti aneb není Oslo jako Oslo”
Pokud jste členové WDC (Wizzair Discount Club), máte dnes a zítra (31. 3. – 1. 4. 2015) možnost zakoupit letenky o 20% levněji než v jiných dnech. A pokud členové nejste, můžete si členství za 800 korun na rok zakoupit a létat spolu ještě s 9ti lidmi se slevou.
Kromě tradičních Evropských destinací můžete využít znovuotevřené linky Praha – Tel-Aviv, kdy lze zpáteční cen letenky koupit za cenu pod 2 000 Kč, termínů s cenou zpátečních letenek pod 3 000 Kč je nepřeberně.
Zažijte neopakovatelné dny v Izraeli a navštivte místa, jako jsou Jeruzalém, Betlém, Jericho, Nazareth, Mrtvé moře či město které nikdy nespí – Tel-Aviv. Letenky kupujte na www.wizzair.com. Pronájem automobilu si můžete zajistit přes Rentalcars.com
Nesia Tova!
Jeruzalém – interiér Chrámu Božího hrobufoto: Ruben LangPohled na Bahaiské zahrady v Haifěfoto: Ruben LangNegevská poušťfoto: Ruben LangCaesarea – Římský přístavfoto: Ruben Lang
Airbnb zdaleka není jediná možnost, kde hledat privátní ubytování, dokonce není ani nejstarší. První server typu Airbnb je VRBO.com, které zahájilo činnost již v roce 1995.
Pokud se vám nechce vyhledávat mezi všemi servery, můžete zkusit vyhledávače All the rooms či Tripping.
Kompletní seznam serverů nabízejících ubytování v soukromí:
GuestHouser.com https://www.HomeEscape.com http://www.vrbo.com – fixní roční poplatek (ale žádné další procenta za rezervace), mnohem větší procento větších společností než malých jednotlivých lidí. Viditelnost nabídky je závislá na tom, kolik za ní zaplatíte a ne na hodnocení uživatelů a vás (systém airbnb). Nezpracovávají platby, hosté můžou rezervaci zrušit (např. až po příjezdu). https://www.flipkey.com/ http://www.vacationrentals.com Deals on Vacation Homes, Beach Houses, Cabins & Condos Homes & Villas booking.com – zavádějí sekci soukromých pronájmů
xiaozhu.com – čínská verzepro čínský trh travelmob.com http://HouseTrip.com http:/caribound.com http:/villabound.com http://Wimdu.com – copycat bratru Samwerovych Fridayflats.com Home Escape Vacation Rentals, Beach Houses, Cabins & More http://paristay.com islandsbook.com
Je pátek, 18. 2. A po dvouhodinovém letu se společností Air France se naházíme na letišti Charlese de Gaulla. Zvažoval jsem ještě levnější variantu s Ryanair, ale tan léta na „pařížské“ letiště Beauvais, které je od Paříže slušně daleko. Jelikož se jednalo o narozeninový dárek pro přítelkyni, mělo to stát zato, ale bohužel standard Air France je asi bohužel dávno ten-tam a palubní servis byl na úrovni Ryanair jen snad s tím rozdílem, že v Ryanu si můžete něco přikoupit. Nu což.
Na letišti se u velmi fešné ebony informátorky dotazuju na nejdůležitější věci, hlavně to, jak se dostat do hotelu a jak si užít kulturní Paříž. Ideální je prý Pass, dvlou- čtyř- či šestidenní průkazka, která opravňuje k neomezenému množství návštěv v podstatě všech důležitých kulturních institucí Paříže. Pass má navíc další výhodu, nemusíte pokaždé stát frontu na „odbavení“ a tak ušetříte několik desítek minut u každého vstupu. Slečna informátorka bohužel zmínila, že Pass je možno zakoupit úplně všude a tak necháváme nákup na později, což se ukazuje jako slušná chyba – zbytečně dlouhá třičtvrtěhodina ve frontě.
Rada č. 1 – kupujte Pass na letišti!!
Berem první RERko a za půlhoďku a 7,80€ jsme na Gare du Nord, což je takový svět sám pro sebe. Doporučuju moc se neohlížet, nezastavovat a prostě přestoupit, a svižně jet dál kam potřebujete. My směrem na Pace de Clichy, kde to máme jen pár kroků do hotelu Vintimille, který zabookovaný o pár týdnů předem (jak na booking zde). Kde jsme dostali ne příliš lichotivý pokoj v přízemí. Pokoj byl sice malý, ale zato špinavý a tak jsem skočil na recepci a požádal o přeložení, ideálně do 5. Patra, odkud je dle recenzí fajný výhled na Sacre Coeur. Dnes měli plno, ale zítra že nás přestěhují.
Fajnová byla taky komunikace s recepčním. První jeho věta anglicky, druhá franglicky a třetí už komplet francouzsky. Moje fránina ale přestála tuto zkoušku bez ztráty kytičky, potvrdil ale pověst anglických schopností místních recepčních naprosto a dokonale. Druhý recepční však mluvil anglicky úplně bez problémů. No stane se.
Všude dobře, tak co v hotelu? a tak vyrážíme kolem slavného Moulin Rouge k Sacre Coeur. Místní zlatá mládež se slušně předvádí, nejnovější model Mercedesa zaparkovaný přímo uprostřed miniparkoviště, dveře auta dokořán zesilovač vytočenej na 11 a hudba stylu směsi metalu a rapu se řinula prostorem. Pár desítek kroků dál jsou jejich chudší kolegové s VW IV. Kouřej, popíjej, smějou se. Však ať si mládí užije.
Paříž sama však je zahalena v únorovém mlžném oblaku a tak sit u Eiffelovku v dáli jen představujem. Ale víme že tam někde je. Dáváme si vynikající večeři v jednom z místních super podniků a oceňuju místní přístup k prezentaci. Jídlo na talíři vypadá líp než na fotce a chutná líp než vypadá. Tatarák, lososový salát, k tomu láhev Chardonnay a narozeninový kulinářský zážitek nemá chybu.
Druhý den nad ránem se stěhujem a fakt nelitujem. Pokoj velký, čistý (nový koberec) a se skvělým výhledem. Tady už by to šlo. Vyrážíme směr Louvre, naproti hotelu někdo čůrá u pošty, z té vyjde zaměstnanec, něco na čůrajícího volá. Toho to ale moc nebere, svojí potřebu dokončuje v naprostém klidu. U vstupu do metra kupujem carnet (10 lístků za 12€) a jedem k Louveru, kde si stojíme tu třičtvrtěhoďku na Pass a pak už nás nemůže nic zastavit před kulturou. Čtyři hodiny pláchnou a my sotva stihli půlku jednoho patra. WTF, tady je to aspoň na měsíc. Jdem mrknout na Monu Lisu a padáme, tohle mě frustruje. Proč toho ti malíři museli vytvořit takový strašný množství děl? Ale pár desítek (možná set) renezančních a barokních, impresionistických obrazů jsme stihli.
Procházíme se tak kolem Seiny a ..stal se zázrak. Paní za náma sbírá ze země prstýnek a volá na nás, či jsme ho neztratili. Samozřejmě že jsme ho neztratili, na to hned reaguje tak, že nám ukazuje, že je prstýnek zlatý a že si ho od ní můžem koupit. Jenže jako člověk, co už něco projel vím, že se jedná o klasický podvod. Prstýnek v žádném případě zlatý není. Tenhle je navíc ošklivej.
Paní naše odmítnutí vůbec nerozhází a za necelou půlminutu už vidím, jak prstýnek úplnou náhodou nachází u někoho jinýho. Chvíli se kocháme výhledem na řeku, mosty a tak prostě si užíváme bytí v Paříži a jdem parkem a hle “hlava” nějaké rodiny si právě prohlíží svůj nový prsten, který přestane být zlatý u prvního klenotníka. Pak museum dekorativního umění (hlavně hadříky J, procházka večerní večerní Paříží a dobrou noc.
Neděli začínáme jak jinak než v Louveru, jen s těžkým srdcem bychom tam nechávali mumie z Egypta, sochy z Řecka a tak tu z Velikonočních ostrovů. Pak parkem de Tuiliers do Orangerie, kde světe div se zázraky se dějí opět ztrácíme prsten. Paní jsem tentokrát poslal do análu ještě než začala mluvit a hned salva nadávek. Jaké z toho plyne ponaučení?
V žádném případě neztrácejte prsteny a nechtějte je zpět!!!
Těch pár “ušetřených” Eur jsme mohli hned po pár krocích věnovat paní, která se takovým tím prapodivným žebrácko-podvraťáckým stylem ptala, či umíme anglicky. Jako poctivý poslucač Izerovy “Policejí akademie” však odpovídám: “neumíme di pryč!” a paní má smůlu.
https://youtu.be/HACpfdh7pYc?t=27m33s
U vstupu do Orangerie máme Houstone velký problém, kdy chci nechat v šatně batoh (což se asi I musí, ale nevím, kdo by jim tam seškřábával omítku a odnášel ji v báglu, nu což). Paní chce vidět co je v batohu, a tam je foťák, který vynadavám, aby se mohla líp podívat dovnitř a hned na mě řve: “No photo!” kouknu nan í a ona znovu “no pohoto!!” kouknu nan ní tázavě a ona “NO PHOTO!!!”. Pointa je v tom, že se nesměj nechávat foťáky v báglu. Asi aby nám je šatnářky neukradly.
Monetovy Leníny jsou velkolepé, ale pro mě ne úchvatné, jak jsem od nich čekal. Pak ještě Picasso, Césanne, Renoir a Pisoir (ten byl ale právě v opravě) a přes most do Musée d´Orsay.
Wow, krásná budova bývalého nádraží a přenádherná díla impressionismu v čele s Van Goghem. Několik hodin uteče a výstupem vstupujem do ruchu pařížského velkoměsta. Relaxujem v místním podniku, čaj za 5€ a pivo za 8€. Jednou se to přežít dá, ale s cenovou politikou by Paříž mohla něco udělat. Přes malý most k Notre Dame. Velkolepý prostor uvnitř katedrály navíc jak bonus vyplňují tóny varhan s Bachovými preludii. Už je pozdě a již není možno vstoupit na 66 metrů vysoké věže. Škoda.
Slavná to Latinská čtvrť je nedaleko a co bychom to byli za návštěvníky Paříže, kdybychom neochutnali šneky. No, jo, dobrý byly.
Čas jet dom, jen ta naše cesta se na stanici Les Halles mírně komplikuje. Naše lístky na metro nám totiž z nějakého důvodu nefungují a tak to jdu pořešit k paní u okýnka. To sice opuštěně nevypadá, ale nikdo v něm není. Zaklepu párkrát na kovový pultík a už ke mě chvátá obsluha s burgrem v ruce. Na monitoru přece svítí, že 5 minut! OK. Počkáme. Za minute je ale zpět s tím, že má zavřeno a že máme jít jinam – to je servis za ty prachy, co?!
Jdem jinam, ale o vchod vedle okno s oficírem nikde. Ale jako na zavolanou, jeden z turniketů je rozbitý a otevřený. Takže, správně tušíte, překračujeme hranici a přítelkyně se prvně v životě stává černým pasažérem (já mám tuhle premiéru dávno za sebou).
Cesta OK, v pondělí zrána se odubytováváme a vyrážíme směr “Hvězdné náměstí”. Na stanici metra hraje nějaký místní fidlal. Tak řádně intenzivně. Ne že by mu to nějak skvěle šlo, ale zaujetí má, jako by to byl fakt concert!
