Podzimní Lofoty – cesta na sever

Miniseriál o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.
Podzimní Lofoty – cesta na sever
Podzimní Lofoty – krásy souostroví
Podzimní Lofoty – WWOOF dobrovolnictví a cesta domů

A abyste věděli na co se těšit, tady je krátké ‘motivační’ video.

Akce, která by vás mohla zajímat

1) CESTA NA SEVER:

Léto (na severní polokouli) se pomalu loučí a člověku nedá než přemýšlet nad dalším rokem. Což takhle zorganizovat nějaký fotoworkshop? Prostudoval jsem několik zajímavých lokací a volba padla na Lofoty. Zaprvé to vypadá, že tam je pro krajináře ráj na zemi a za druhé, cena workshopů tam se pohybuje kolem 5 000 eur/týden a tak mi nedá nezapřemýšlet, zda by bylo možné zorganizovat tam workshop za desetinu ceny.

První úrovní workshopu je studium terénu a tak jsem opět nastartoval svého železného oře Toyotu Corrolu (zvanou též Plechovka) r.v. 1994 a vydali jsme se podobně jako loni za polární kruh.

No a první ‘prázdninové dobrodružství’ na mě čekalo ještě než jsem vyjel z Prahy! Zajel jsem na benzínku a chtěl načerpat benzín. A ještě než jsem stačil dojít ke stojanu, už se ke mně blížil lehce podezřele vypadající chlap a najednou koukám, že je s ním ještě další. Sakra, fotovýbava za pár set tisíc, dva notebooky a spousta dalšího, přece se expedice Lofoty neskončí dřív než začala??

Věci se mají samozřejmě mnohem prozaičtější, tedy jak pro koho. Jsou to Turci, proto lehce podezřelé vzezření a samozřejmě neuměj česky ani slovo, proto takový ten lehce nedůvěřivý první dojem. Jenže s Yumnu, jak se jmenuje bych se vůbec nepotkal, kdyby do svého dieslového auta načerpal diesel a ne benzín. A proto potřeboval pomoct, auto mu totiž vypovědělo službu hned po pár metrech. Po nějakém organizačním volání na policii a 1188 jsme objednali pomoc od ABA 1240. Do toho k nám přišel nějakej mladej týpek co vypadal že slušně sviští na pervitinu a že prý jestli nechceme koupit nějaké dámské spodní prádlo (že toho má doma stodolu). No nechtěli jsme, a pak ještě potřeboval roztlačit. Takže jsem sednul do auta a on se zapřáhl

.. ale nechytlo mu to. Smůla, abych ho odvlekl někam do Roudnice mě nepřesvědčil.

S Yumnum jsem se rozloučil a popřál jim krátké čekání (což se bohužel ukázalo jak příliš naivní očekávání) a vydal jsem se směr na sever. Moment, ještě foto na památku..

Super, tak to byla dobrá párty!

Krom trochu zasekaného Berlína cesta (i díky neomezené rychlosti na německých dálnicích) plyne cesta podle plánu, nalodím se na trajekt

A užívám si 6 hodin neuvěřitelné trajektové nudy. I když alespoň jednou se za břicho popadám, to když narazím na tento kvíz:

Jako dobrý, jen to nevystačí na dlouho.

No stejně jako podobně nudný let přes Atlantik i tato nuda má svůj konec, vysedám v Trelleborgu dávám do navigace Tromsø a ..moment..

super, jenom 2155 km, tak to je hned, jak praví navigace, ‘pouze’ 25 hodin cesty. Dávám krátký odpočinek na parkovišti, kde potkávám hodně opuštěné polské auto a v duchu se směju.

Po krátké přestávce pokračuju dál. Do Stockholmu dnes ještě nedojedu, ale pár set kilometrů z cesty chci ukrojit. Někde na půlcesty trávím noc na nějakém parkovišti. Ráno lehká snídaně, klíčky do zapalování, otáčím klíčkem a … nic se neděje. Zkouším znovu, zase nic. WTF?! Kontroluju, zda mám deaktivovaný immobilizér a mám. Nic by tedy nastartování nemělo bránit. Jenže se tak neděje.

Albert Einstein by už své pokusy ukončil, ne tak já a říkám si, že to zkusím nastartovat ještě jednou. A světe div se, Plechovka startuje jako nová a už si to spolu předeme směr Stockholm.

Cílem jsou Lofoty a ostatní musí stranou, Stockholm tak poznávám jen z dálnice. Za Stockholmem vjíždím do té opravdové Skandinávie. Jedna velká a velmi řídce obydlená rozlehlost. Dobře to ilustruje místní dopravní značení, za Stockholmem je značen Sundsvall a po něm až Haparanda. V ‘československém’ měřítku je to asi jako by za Prahou byla směrovka na Martin za Martinem na Ivano-Frankivsk (to už je kdesi za Lvovem na Ukrajině).

Cesta plyne, a zanedlouho míjím odbočku k továrně Saab. A jak jsem při americké výpravě v Mojavské poušti myslel, že na Drakena na silnici těžko narazíte, tak tady byl

Je to fešné letadlo a cesta a dny plynou. A velmi oceňuju štědrou Švédskou přírodu, kde maliny rostou jako plevel

Po dvou dnech přijíždím do míst, kde jsem se loni otočil, ale i přesto že letošním cílem jsou Lofoty, do Tromsø chci letos dojet, pro takové to zadostiučinění. A poznat jaké to tam je.

Lehce se musím porvat s tím, že v těchto odlehlých končinách mají i hlavní silnice 30 km v alternativním provedení

V Muoniu přejíždím Finskou hranici a užívám si země tisíce jezer. A té silnice velmi připomínajíci ty americké, totálně rovné, jen kopírující terén.

Jen s tím rozdílem, že tady rostou kolem silnice stromy.

Pár set kilometrů uteče a jsem v Kilpisjarvi, v místě kde se střetává Norsko, Švédsko a Finsko. Jelikož se traduje, že v Norsku maj strašně drahej benzín, chci tady vzít plnou abych ušetřil pár euro. Místní benzínka ale nějak nefunguje, neběží agregátor. Tak mám chvíli čas a obdivuju zdejší architekturu

Asi to je sauna, ale baví mě to. Elektroagregátor naskakuje, beru plnou za bratru 1,54 eur/litr a jedu směr Norsko. A najednou, vypadá to, že i ve Finsku maj krásnou krajinu, terén se začíná vlnit. možná alespoň kousek tady na severu maj Finové zajímavou krajinu. Ale po chvíli přijíždím ke značce upozorňující na hraniční přechod

a všechno to zajímavé se již odehrává v Norsku. No je to tak, ale ta chvíle naděje, kdy jsem Finům tak držel palce, to bylo hezký.

No a ksakru, hned na první norský benzínce maj cenu naturalu 13,20 NOK, což je míň než ve Finsku – jsem podveden systémem! No stávaj se horší věci. Krajina je krásná a užívám si to tu. Tromsø už je jen asi 150 km daleko, navíc v tak nádherné přírodě se jede samo.

Prvním mým cílem v Tromsø je letiště. Zkontrolovat maily a užít si toho prostředí.

no jako v severonorské metropoli, jak se Tromsø hrdě nazývá jsem čekal něco většího, ale dobrý. Avšak prožil jsem zde jednu životní premiéru, poprvé jsem jel po kruhovém objezdu v tunelu. A dokonce hned po několika. Pak jsem jel navštívit známá to místa města

nábřeží

knihovnu

a nevynechal jsem ani zákoutí, které v průvodcích nenajdete ale které také mají své charisma

No a pak jsem vyrazil k nejznámější dominantě Tromsø, slavnému to Tromsdalen kirke, kostelu zvanému též Arktická katedrála.

A pak už rychle za hlavním hřebem zájedu, na Lofoty. Jsem tu na severu a vzdálenosti jsou tu ohromné, na mapě to tak nevypadá, ale do Svolværu, hlavního města Lofot, je to 422 km. Což při průměrné rychlosti 60 km/h dělá vlastně celý den jízdy. Polární den už tu (naštěstí) není, přesto jsou dny dlouhé. A jede se příjemně.

Však aby ne, v takovéto krajině..

A to jsem ještě netušil, co mě čeká. Nadruhý den se blížím k Tjeldsundbrua – mostu, který spojuje pevninu a Lofoty.

Už tady začíná velký příslib Lofot, o kterých si přečtete v dalším článku.

Autor: Ruben Lang

V pěti letech jsem se při letu z Prahy do Bukurešti zamiloval do létání a cestování. Od té doby jsem se neodmiloval. Zobrazit archiv autora: Ruben Lang