Miniseriál o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.
Podzimní Lofoty – cesta na sever
Podzimní Lofoty – krásy souostroví
Podzimní Lofoty – WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
2) KRÁSY SUOSTROVÍ
Akce, která by vás mohla zajímat
Lofoty – jestli jsem ve svém loňském článku napsal, že Finsko je hezké, Švédsko krásné a Norsko nádherné, pak pro Lofoty, podobně jako pro Yellowstone, je třeba vlastní kategorie.
Ještě člověk ani zdaleka není u těch hlavní krás Lofot a nestačí zavírat ústa. První místo, kde jsem ale už opravdu musel alespoň na chvíli zastavit a užít si to bylo poblíž jezera Nedre Kåringsvatnet.
Hezké, že, a pozornému oku jistě neunikla ta chata mezi stromy. Klidně bych se tam na čas nastěhoval. No cesta je krásná, ale unaví a tak je třeba občas využít odpočívadlo. Když tu náhle slyším opravu úpěnlivé ovčí mečení. Vždycky chvíli a pak nic. Asi po dvaceti minutách vidím na skále před sebou ovci, které se nějakým způsobem podařilo dostat vně ohrady (podlezla dráty?) a teď jí bylo smutno a snažila se zas dostat zpátky.
no jo, no, nejdřív chce ven a když je venku chce zase zpátky. Pokračuju dál do ostrovního vnitrozemí, mým hlavním bodem zájmu jsou vlastně nejzazší místa souostoví, především Reine, vrchol Reinebringen, rybářské obce v okolí a též krásné místní pláže. K Reine je to však ještě daleko a cestou tolik krásných míst. Jsem opravdu velmi zvědavý, jak to tam vypadá, když jen cestu lemují takovéto pohledy.
Jen o kousek dál přejíždím most mezi dvěma ostrovy a v dálce vidím velkou loď. Nechám jí přijet blíž a zjišťuju, že to je ta slavná Hurtigruta, loď jedoucí celý týden z Bergenu až do Kirkeness. Jestli máte chuť užít si slovy mnohých “nejkrásnější mořskou cestu”, lístky začínají na 1 670 Eur pro 2 osoby (jedním směrem).
Ale i jen standardní přírodní bažinka vypadá úžasně fotogenicky.
Na nebi pozoruju oblaka, která mi něco připomínají, taková, která byla předzvěstí jednoho z nejkrásnějších západů slunce, které jsem měl tu čest kdy vidět.
Proto koukám do mapy, kde asi tak by mohlo být nějaké zajímavé místo, kam jet tu budoucí krásu zvěčnit a volba padá na pevnost Eggum – místo kde za války němci postavili radar aby mohli sledovat pohyb lodí do Murmansku.
Západ slunce daleko, hlad velkej a tak vyndavám kuchařské nádobíčko. Okolojdoucí Švédové se se mnou dávají do řeči a ptaj se, zda si vařím špagety? Tak jen suše odpovím, že špagety ne, že sushi (aby taky ne, při ceně a kvalitě místních ryb). Celkem koukali.
Pak přichází ten velký okamžik, kdy slunce velmi líně zapadá za obzor.
No čekal jsem víc, ale neva, zítra je taky den a ještě tu chvíli plánuju zůstat. Sbalím vařící potřeby i sebe a opouštím tento prostor, protože bych jinak za přespání v prostoru Eggum Borga musel platit 100 NOK, což se mi nechce. Opouštím místo a jedu si najít nějaké pěkné místo na spaní, když tu najednou asi po sedmi kilometrech končí vlevo skály a otevírá se mi pohled na to nejzajímavější světlo které jsem kdy zatím viděl. Nebe i země je osvětlena sice jen mírně, ale zato naprosto rovnoměrně, parsky zapadajícího Slunce prostupují obzorem plynule přecházejí od nádherně teplé červené po krutě chladnou modrou. No tak na tohle by byl potřeba stativ a věnovat tomu hodně času. Jsem po celé te několikatisícikilometrové cestě strašně unavený a tak stativ nechávám v autě, vždyť přece takovéto světlo to musí být často. Nastavuji fotoaparát až za hranice možností čipu a takto to tam vypadalo.
To bylo za mých 12 dní na Lofotech naposledy co jsem tak krásné světlo viděl. Strávil jsem na tomto místě ještě dvě další noci ale nic ani vzdáleně podobného už nenastalo.
ráno se vracím do Eggum, chci si to tam ještě hezky projít za dne, v klidu, a podívat se také na sochu ‘Hlava’ od Markuse Raerze.
Jedná se vlastně sochu tvřenou kružnicemi, kdy až doma jsem přišel na to, že i fotka číslo 2 (focená z úhlu 90 stupňů vzhledem k první), není nesmysl, ale opět hlava, jen ‘hlavou dolů’. Wow, zajímavý.
Užívám si místa
seznamuju se s místními obyvateli
a říkám si, že by nebylo špatný trochu vyměnit Plechovku, za povoz pro mé účely vhodnější, např. za takovýto.
a už se těším na další z krás Lofot, pláž Uttakleiv. Ta je odtud vzdálená asi 30 kilometrů (když moc nezabloudíte) a jedná se o jedno z nepopulárnějších zdejších míst pro fotografy. Aby také ne..
i celé zdejší okolí připománá zelený ráj na zemi (i když téměř 200 km za polárním kruhem)
Nedaleko odtud se nachází zřejmě nejslavnější pláž na Lofotech, slavná Haukland beach
K té se můžete z Uttakleiv dostat buď po silnici (tunelem) autem za pár minut, nebo příjemnou pěší cestou kolem masívu skal. To trvá asi hodinu jedním směrem, ovšem na rozdíl od tunelu se můžete kochat takovýmito pohledy.
Je to tady prostě jeden takový nikdy nekončící krajinářský orgasmus.
Ještě před příchodem pár ošklivějších dnů jedu prozkoumat jižní část ostrova Vestvågøya, Město Valberg a okolí.
Radost pohledět
Valberg není nijak superkrásné místo, ale maj tu jeden kostel
a na přilehlém hřbitově rozhodně a definitivně nejoriginálnější ceduli, kterou jsem kdy na hřbitově viděl.
Následujíci tři dny má být dle yr.no ošklivo, zataženo, samé přeháňky občas bouřky a to se téměř do puntíku plní a tak přemýšlím co všechno tu člověk pro pořádání workshopů potřebuje, přemisťuju se na další ostrovy směr Reine a učím se norštinu. Přece jen se mi honí myšlenka, že bych tu alespoň na zimu zůstal a vydělal nějaké to jmění. Z loňského rychlokurzu už jsem sice dost zapomněl, ale asi po týdnu jsem se dostal na tehdejší úroveň a teď už pročítám pracovní nabídky v norštině a s větší či menší pomocí slovníku i novinové články. Plné uprchlíků.
Dny plynou, a já se ubytovávám na ostrově Flakstadøya, v blízkosti dalších místních perel a těším se až po pár dnech deště, oblačnosti a přeháněk opět vyjde sluníčko a budu moct fotit.
První den se ještě obloha neodkrývá a tak trpělivě čekám dál. Prsotě se procházím krajinou, když tu náhle potkám Opel Vectra z 90. let, auto které mi připomene mé úplně první cestovatelské dobrodružství na vlastní pěst. Takové, které mohlo skončit všelijak. Určitě se o něm někdy rozepíšu.
Nadruhý den mám krásné místo poblíž sklářské vísky Vikten, na protější skaliska a vesnici. Sluníčko si tam vždy najde mezi mraky cestu a udělá krásné světlo, vždy někde na moři. to není moc fotograficky zajímavé, já čekám na ten okamžik, kdy osvítí tu vesničku (pravděpodobně Flagstad) na kraji protějšího břehu. Čas čekání využívám rozmýšlením o workshopu, co vše je tady potřeba pro zdárný průběh, už mám na seznamu asi 30 věcí.
Ten den se však dobrého světla nedočkám.
Škoda, je čas popojet k jihozápadu, snad se tam na mě usměje krajinářské štestí. Další perly Lofot jsou místa Flagstad a Ramberg. Ramberg je známý krásnou fotogenickou pláží a Flagstad perfektníma vlnama na surf. Nevěříte?
Snad už věříte. Ale jak vidíte ani tento den neoplývá nijak skvělýma světelnýma podmínkama pro focení. Vlastně vůbec žádnýma. Hned ve vedlejší vísce zvané Ramberg pak bojuji se světlem a snažím se v rámci podmínek vykouzlit alespoň trochu slušnou fotku té krásné pláže, ale podmínky jsou takové, že vůbec nemá smysl mačkat spoušť.
Bane, nedalo mi to, ale jak vidíte, fotografický smysl to opravdu nemá. Nu což, zítra je taky den, nicméně pomalu přestávám předpovědím na yr.no věřit, protože polojasno, či skoro jasno prostě vypadá jinak všude na světě.
Čekají mě poslední dva dny, kdy má být podle předpovědi ještě polojasno, poté už má být úplně zataženo s deštěm s teplotami těsně nad nulou. Jedu tedy směr Reine, které je na norské poměry úplně za rohem, pouhých 25 km. Procházím se vesnicí a plánuju zítřejší výstup. I jsem zašel do místního informačního centra. Na to že jsem téměř na konci světa je tu zajímavého fakt dost. Trajekty po Reinefjordu do míst, kam se jinak než lodí nemáte šanci dostat, treky za dalšími perlami Lofot, plážemi Bunes a Horseid, výlety za velrybami, za všemožným ptactvem, kayaking..
A samozřejmě výstup na Reinebringen.
Reinebringen není až tak vysoká hora, má necelých 500 metrů, ale je to vlastně při pohledu od Reine kolmá stěna. Naštěstí se dá jít nahoru i jinudy a právě tuto cestu využívám. Výstup rozhodně není z těch snadných, skoro se považuju za hrdinu, že tak strmý svah, navíc po deštích absolutně mokrý, kdy se často brodím potůčky, zdolávám. To vždy do doby, než potkám nějaké sedmdesátníky, kteří se vrací z vrcholu a skáčou dolů jako kamzíci. Nojo, no, to jsme my, co je nám mateřským kopcem Petřín..
Lidé na fotce nejsou ti sedmdesátníci o kterých jsem mluvil, tuto fotku dávám jen pro představu sklonu, takový Hahnenkamm:). A to se rozhodně nejedná o nejprudší úsek, protože tam jsem měl co dělat, abych se držel kopce.
Úsilí se ale vyplatilo a po necelých dvou hodinách dosahuju vrcholu.
Ach jo, no, vím že ve světě válek stěžovat si že máte špatné světlo je rouhání, ale fakt mě to štve. Ještě pohled dolů na Reine je docela hezký..
ovšem s těmi pohledy, které by měly vyrážet dech už to tak slavné není.
Škoda, tím spíše, že veškerá oblačnost končí ve vzdálenosti asi 10 km od břehu, nad mořem je krásně jasno (což je dobře vidět na fotce z výstupu na Reinebringen). Chtělo by to velmi silný dech a hodně foukat..
Po sestupu z Reinebringen se seznamuju s Martinem Heckem, příjemným to mladíkem z Německa, který tu pro Sharp a jejich novou 8k technologii dělá timelapse videa. Je to kluk, kterému je 23 a k zakázce se dostal tak, že za nimi (hlavouny od Sharpu) prostě přišel, ukázal jim svojí práci, řekl co by pro ně mohl udělat – jet do Norska udělat pár časosběrných videí – a oni řekli: ‘tak my tě teda bereme’. Jednoduché.
A takhle to dopadlo, užijte si jeho dílo
I den poté není žádné fotografické světlo a proto jen tak z plezíru dělám výlet do vesnice jménem Å (i Lofoten), kde silnice E10 úplně končí a svojí misi na Lofotech pro tento rok ukončuju a vyrazím směrem na jih Norska. Vracím se tedy přes celé Lofoty, kdy při ceste kolem pláže v Rambergu se na mě přece jen alespoň trochu usměje trochu toho světelného štěstí
do trajektového městečka Lødingen, tam nasedám za 208 NOK na trajekt,
který mě převeze na Noskou pevninu. Pak mě čeká už jen 1 500 kilometrů za dalším norksým dobrodružstvím.
