Miniseriál o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.
Podzimní Lofoty – cesta na sever
Podzimní Lofoty – krásy souostroví
Podzimní Lofoty – WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
3) WWOOF dobrovolnictví a cesta domů
Trávit zimu na Lofotech se mi nechce a ani se tady po žádné práci nepoohlížím. Raději cestuju na jih do mě známé oblasti, kde rozhodně chci navštívit Kristána, mého prvního norského přítele. A někde kolem Osla se případně poohlédnout po nějaké práci na zimu. Idálně cokoli v hotelu, tam člověk ani nezmrzne, ani neumře hlady.
Ukrajuju kilometry, zastavuju že si udělám krátkou přestávku a procházku po přírodě. Nedaleko silnice slyším řeku a tak se k ní vydám.
A koukám, že kromě řeky tu mají ještě jednu zajímavou atrakci, výstavu veteránů..
Tak tento kus vypadá, že tu je ještě od války.
Pokračuju dál a když je těch kilometrů pár set, přichází první milník cesty, polární kruh. Tady na E6 si s ním i vyhráli, maj tu úžasnou budovu
A v prostoru za ním je snad povinnost každého, kdo jde kolem, postavit nějakou pyramidu z kamení.
Když už jsem tady, jdu se podívat i do toho návštěvnického centra a nestačím zírat, co za komerci to vlastně je. S motivem polárního kruhu si tu můžete koupit úplně všechno, hrníčky, budny, boty, certifikát (papír) s vaším jménem za 100 NOK, že jste zde byli
a samozřejmě taky ponožky.
Odolávám pokušení a pokračuju. Zanedlouho už potkávám první místa, kde jsem jel i loni. Auto zvané Plechovka má sice slušnou spotřebu, nicméně jednou za čas se pro benzím prostě musí. A kdesi tu jsem potkal zatím asi nejvíc punkerské auto, co jsem kdy viděl. Však posuďte sami.
Doufám, že jste nepřehlídli ten stylovej kufřík na nosiči! Tohle se opravdu jen tak nevidí.
Jak se blížím k Trondheimu, i příroda se začíná měnit. Ta úplná divočina ustupuje polím, stále to tu však krásně hraje barvami.
Nadruhý den pak téměř hned po ránu míjím národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella a jelikož nespěchám, říkám si proč se neprojít. Parkuju Plechovku u silnice a vydávám se do chráněné přírody. Úvod je docela prudce do kopce, ale nic proti stoupání na Reinebringen, takové příjemné ranní zahřátí (přes noc už je dost zima). Je tu opravdu krásná příroda
Nicméně po výstupu na takovou náhorní plošinu se okolí mění v téměř pustinu a to mě nějak nebaví.
Asi po hodině kdy vždy jdu na nějaký horizont a doufám, že za ním už to bude zajímavější se otáčím a jdu zpět k autu. Procházím zpět lesíkem a po levé straně vidím takovou zajímavou dřevěnou stavbu. V ohradě pro ovce tam pro ně mají stáj a mě přijde úplně krásná.
Řeknu vám, já být ovce, tak nechci bydlet nikde jinde. Jenže ovce moc na bydlení nejsou a radši pořád někde trajdaj.
Volám Kristiánovi, domlouváme se na zítřek, že k němu přijedu a nemusím tedy spěchat. Na chvíli se stavím v Hamaru, kde obdivuju bývalou olympijskou halu ve tvaru vikingské lodi.
a potom, na rozdíl od loňského rychlého projetí, se alespoň chvíli stavuju v Lillehammeru. I když ve starém městě zase ne, jen na okraji, tam kde maj skokanské můstky.
Ještě to tam má tu olympijskou atmosféru.
Den poté mě čeká posledních pár set kilometrů a hurá na návštěvu ke Kristiánovi. Když už jsem to měl cestou, nemohl jsem vynechat na alespoň krátké zastavení odpočívadlo Rødsund, právě to, kde jsem se loni seznámil Janom. Bez všeho toho ruchu tam, různých pracovních přivandrovalců ze všech koutů Evropy a cigošů z Bulharska, to tam vypadalo úplně idylicky.
Těšil jsem se na setkání s Kristiánem moc. Nejen na to ho zase vidět, ale taky se dozvědět osudy lidí, se kterými jsem se tam loni potkal. Nejvíce mě samozřejmě zajímal osud dvou Maďarů. No, nebudu vás napínat. Byli u Kristiána čtyři měsíce, o práci nezavadili, chodili na kurz norštiny (který nezaplatili a nechali za sebou tedy slušnou maďarskou sekyru), Kristiána vyjedli a odjeli. No ne že by mě to překvapilo. Ani mě nepřekvapilo, že dle Kristiánových slov byla větším viníkem tý jejich tristní situace slečna. Ale víte jak..
Večer příjemně uplynul a rozhodně jsem nepohrdnul Kristiánovou nabídkou, že u něj můžu zůstat. Na druhý den jsme šli objevovat krásy Mossu, jj, to byly krásný vzpomínky na minulý rok.
Začal jsem se tedy zabývat tím, jestli vlastně v Norsku zůstat nebo ne a tak jsem si řekl, že zkusím dobrovonictví přes WWOOF (celosvětové možnosti dobrovolnictví na organických farmách) a budu hledat nějakej ten job v průběhu dobrovolnictví, alespoň si vydělat na jídlo a bydlení. Úplnou náhodou jsem narazil na jednu farmu asi 20 km od Osla, kde hledali dobrovolníka s poznámkou “co nejdříve a včera bylo pozdě”. Napsal jsem jim a dostal potvrzovací odpověď.
Super, neuběhly ani dva dny a už mám první norskou práci. Domlouváme se že přijedu na 8 dní, protože potom čekaj jiné, dokonce 3 dobrovolníky.
Loučím se tedy s Kristiánem, který se dost diví, že už zas padám pryč a jedu asi 50 km vstříc novým osudům na farmě ve Svartskog (neboli Černém lese). Seznamuju se s Alexem, manažerem farmy, američanem, který tu byl loni jako dobrovolník a tuto sezónu už se tam vlastně stará o celý její běh. Potom s Alexovou přítelkyní, klukem z Walesu jménem Morgan (velkým to fanouškem rugby) a Paulem ze Skotska. Náplní mi bude hlavně krmení prasat 2x denně. Super.
Na druhý den ráno mě čeká první pracovní den, připravujeme pro čuníky (mají jich tu asi 200) směs ze 160 kg sušených brambor. No jako málo toho není. Po krmení pak jedu s Paulem do místní pekárny, kde v popelnicích před nimi nabíráme odtamtud vyhozený chléb, a z nedalekého skladu zeleniny zas suroviny odtamtud, což slouží jako doplňkové krmivo pro prasata.
Jestli je něco skvělýho, tak večeře. Super jídlo z nepochybně organických surovin. Mňam, začíná se mi tu líbit.
A druhý a třetí den zase mezi prasátka: nakrmit, pauza, oběd, přestávka, zase nakrmit zvířectvo a večeře. Jde to tu rychle, také se připravujeme na velký déšť, který má přijít a připravujem zvířatům čersvé vystýlky v jejich krytech. V mezidobí zjišťuju, že ten samý chléb co dáváme prasatům tu my dobrovolníci máme i k jídlu. No co, žádná hrůza. A to jídlo na večer.
Den na to opravdu prší. Jako fakt hodně, takže místo bramborové kaše dostanou prasata jen pelety. Nasypat, hodit do výběhu, takhle oběhnout všechny výběhy (máme jich tu asi 7) a rychle dom. Za slabou půlhodinu je hotovo.
U večeře se bavíme o dávných dobách a téma dneška je, jakou trapnou chvilku vám život připravil na základní škole. No, každému něco. K večeři máme dnes jen nějakou divnou pizzu. Chjo.
Potom je tu velká změna a ke krmení prasat ještě počítáme a vážíme ovce. Konečně se seznamuju s majitelkami farmy. Ta hlavní je slušně neurotická, takže jsem tedy dost rád, že většinu provozních věcí je třeba řešit jen s Alexem. Ten ale odjíždí na velký výlet na Trolltunga, tak to snad přežijem. Paul má pak zajímavou zálibu, sotva dojde z farmy dom, zapne svůj tablet a začne hrát hru. Hra spočívá v tom, že digitálním zvířatům dáváte digitální žřádlo a vůbec se staráte o všechny jejich digitální potřeby. Jako tomu se říká opravdová zažranost do světa zvířat na farmě.
Další den už sice neprší, všude jsou ale kaluže a blátivo. Což pak v děravých holinkách není žádnej med. Jednu nohu mám pořád komplet promočenou, taky by mohli pořídit holinky, do kterých neteče.
K večeři máme blafy od McDonalda. WTF?
Alex se svou přítelkyní odjíždí a mě čeká (po pěti dnech pracovních) první den volna, tak se jdu projít po farmě
a po okolí. Někde tady totiž kdysi bydlel slavný norský polárník Roald Amundsen.
jehož dům jsem ale nějak nenašel. Cestou jsem se bavil na sympatické genialitě norských dopravních značení, které mě zaujaly už loni. Ve všech zemích, kde jsem zatím dopravní značky sledoval by v takovémto případě napsali !!!POZOR DĚTI!!! Tady mají toto
Je super umět norsky.
Nějak mi není dobře a tak jdu brzo spát, nazítří je pondělí a mám ještě volno, zajedu omrknout Oslo a nějaké ty pracovní možnosti, které jistě nabízí.
Tělo je však proti a zůstávám v posteli. Není mi nic moc, sice žádná hrůza, ale už mi bylo líp, to nevypadá dobře.. A zítra do práce, no uvidíme.
Tak do práce ne, to by nešlo. Jsem rád že se dobelhám do naší společenský místnosti dobrovolníků dát vědět, že se mnou dnes fakt nemůžou počítat. V posteli jsem celý den, potím se a průběžně suším prádlo na elektrickém radiátoru, takže mi uschne vždy, když se už musím převlíct. Je mi tak blbě, že ani nejdu na večeři (asi bych i ocenil, kdyby se za mnou stavili spoludobrovoníci a něco mi přinesli, ale nestalo se). A doufám, že zítra mi bude líp, protože bych se měl odstěhovat.
Ale není, je mi hůř jak den předtím a tak když ráno potkám Alexe, který se večer předtím vrátil z výletu tak mu na jeho otázku jak se mám, upřímně odpovídám, že hůř jak včera. Což doufám, že když mi včera bylo tak blbě, že jsem byl celý den v posteli a ani nešel na večeři pochopí tak, že není dobrá doba mi říkat abych se sbalil, uklidil a odjel. Mýlil jsem se. Ale prý když je mi blbě, tak nemusím spěchat.
Ano pravdou je, že jsme byli domluveni na 8 dní, které právě dnes uplynuly, na druhou stranu mě osobně by přišlo zásadně divný vyhodit v takovým stavu někoho, kdo mi sem přišel pomáhat. Tím spíš, že když místo by se našlo (nikdo by nemusel spát před domem) a já toho opravdu neměl ani v plánu moc sníst.
Tímto se tedy končí veškeré dobrovolnické aktivity. Protože když dobrovolničíte u někoho, kdo vám dává chleba z popelnice, k večeři sračky z McDonalda (v garáži má Teslu) a nemocnýho vás vyhodí, tak to je na mě prostě moc.
Volám Kristiánovi, zda by se mě neujal, ale nebere telefon. No nic, zkusím přijet bez ohlášení, doma ale není (navíc mám dojem, že měl v plánu jet do Voldy). Co teď, na hotel jsem si dobrovolnictvím nevydělal, připojím se na internet (ještě že to wifi funguje i přes dveře) a koukám na trajekty z Trelleborgu do Německa. Zítra ve 11:00 Trelleborg-Sassnitz za 46 Eur. Nojo, ale co do zítra? Spása, hostel v Goteborgu za pouhých 800 Kč. No nechce se mi do toho a zkouším Kristiánovi zavolat znovu. Nic.
Bookuju trajekt, dnešní hostel v Goteborgu a vydávám se na cestu. Přijedu do Goteborgu, kde platím 800 hostel, 250 parkování a 200 povlečení a pocitově mám dojem, že jsem znovuzrozen. Není mi ani dobře ani špatně, tak jdu trochu okouknout město.
Raději to nepřeháním. Noc nějak přežiju, brzo vstávám, protože mám před sebou ještě víc jak 300 km na trajekt. Hurá, naloďuju se, vyloďuju se, následných 700 km řídím ve velmi podivném stavu. Jsem rád že jsem v pořádku doma. Trvá to 10 dní, než se dám dohromady.