Soubor 5ti článků o mých prací i životem naplněných pěti měsících v Norsku. Článek věřím že nebude inspirací jen pro cestování na sever ať už za poznáním nebo za prací, ale najde se čas a prostor pro přemýšlení o životě i podnikání. Jsem si jistý, že pokud ho dočtete, budete … nechám se překvapit čím budete – napište.
Díly jako by to bylo antické drama:
Expozice: Z Prahy až za polární kruh I část = Praha – trajekt Tallin-Helsinki
Akce, která by vás mohla zajímat
Kolize: Z Prahy až za polární kruh II část Helsinki – polární kruh
Krize: Z Prahy až za polární kruh III část – první práce v Norsku
Peripetie: Z Prahy až za polární kruh IV část – osmička nepočká
Katastrofa: Z Prahy až za polární kruh V část – konec dobrý všechno dobré
Část druhá, kolize..
Wow, obrovská loď, připadám si jak na zaoceánském parníku (který jsou ještě tak 3x větší) – ale já jsem skromnej. Vydávám se objevovat krásy lodi a mířím až nahoru. A dělám první a zřejmě i poslední selfie svýho života (no dobrá, poslední ne:)
Pak už jen rozlučkovej panoramatickej pohled na Tallin
A pak následuje nic než šedesátikilometrový panoramatický pohled na vodu. Cesta trajektem trvá asi dvě a půl hodiny a málokdo má koupenou kajutu (není povinná) a tak jsou lidi rozprostřený po všech možných i nemožných veřejně přístupných zákoutích. Pokud jste teenagerovského věku, můžete si užít lounge pro mladistvé s herníma konzolema
Ovšem dospělí tu mají úplně jinou zábavu. Asi jako všude jinde, nakupování..
A aby ne, když ve Finsku je omezený přístup k alkoholu a tady to vypadá jak v alkoholovém Disneylandu
Čas se šine, lovím internet a píšu jedné kamarádce z Helsinek, či se neuvidíme, ale než dopíšu vzkaz, internet vyskakuje a už nenaskočí. Internetové připojení je tu prostě na …
…Někdo evidentně zapomněl vyvenčit svýho mazla…
Helsinki jsou na dohled a já jdu na palubu podívat se jak to tam vypadá. Teda vážení, je to nádherný, všude plno malých ostrůvků na kterých jsou obranné pevnosti. A říkám si jak je ta EU skvělá, namísto aby na nás z opevnění létaly střely, prostě jen jedeme a užíváme si cestu. Míjíme jiný trajekt, několik malých lodí, které jsou proti té naší jako hračky a já fotím o 106. Fakt krása, nádhera..
Zdrhám do podpalubí a doufám, že najdu své auto snadnějc, než v garážích hypermarketů. Jj, nacházím. Jen jedný věci nerozumím, proč všichni v době, kdy ještě nejsme ani u břehu maj nastartovanej motor, takže se v tom prostoru nedá ani dejchat. Nemohli by tam takový milci životního prostředí jakýma jsou Finové dát nějakou značku?? Příště jim to navrhnu. Nebo můžete vy pokud tam budete dřív.
Hned po výjezdu se tvoří kolona..jj, Finové kontrolujou. Jsou ale netrpěliví a tak asi 5 aut přede mnou místní pokémoni balej svoje nádobíčko a dávaj nám zelenou. Pokud budete tedy něco pašovat, doporučuju se v přístavu zařadit dozadu. (tato rada je však na základě jedinné zkušenosti, tak jí berte s rezervou).
Bohužel za ty dvě a půl hodiny a 60 kilometrů po moři na sever se počasí neumoudřilo a prší minimálně stejně a jelikož se nemám u koho zastavit a v tomhle počasí nemám na Helsinki náladu, jen dělám pár fotek přes zatažené okýnko (a skoro ani nejde poznat, že nejsem v Londýně..
Nebo ve Vršovicích..:)
a frčím směr Tampere, což je prý superměsto.
Bohužel počasí se nemoudří a kolem Tampere projíždím stovkou, dávám do navigace Tromsø a vyskočí na mě, že mám jet 655 km pořád rovně – samo Tromsø je však ještě asi 1 500 km daleko. Výborně, to se tu snad neztratím. Cihlu na plyn a jedu.
Bohužel o stotřicítce si tu můžete nechat jen zdát. Na dálníci je maximálka 110 a stejně krom pár kilometrů za Helsinkama po dálnici nejedu. Průměrně jedu kolem 70, což s průjezdy městem a dalšími překážkami na trati dává výslednou průměrnou rychlost úctyhodných cca 55 km/h. No co, je středa a bylo by fajn být v Tromsø v pondělí.
Krom hokeje je Finsko proslulé svými jezery, projel jsem Finsko od jihu k severu a napočátal přesně 1 017 jezer. Buď máte nějaké napravo či nalevo. Dost často vpravo i v levo a nezřídka napravo, nalevo a další přejíždíte po mostě. Jen, až sem pojedete v červenci vy, nezapomeňte si pořídit pořádně silnej repelent, komárům se tu daří náramně!
Konečně dojíždím do nějaké civilizace, do města jménem Jyväskylä.
(foto dodám)
Taková moderna v přírodě. Parkuju ale v nějaké zóně tak raději rychle prchám. Všude se tu tváří, že je každé místo vě městě rezervované na stovky let dopředu. Já mám však před sebou spíše stovky (a nakonec tisíce kilometrů). Využívám v současnosti nejlepší (od doby co emerická armáda už své meteorologické poznatky internetově nezveřejňuje) meteorologické služby yr.no a kochám se počasím které mě čeká.
Vypadá to úžasně, slunce ve dne v noci, opalování, lehárko.. Hej, počkat, slunce v noci, co je to za fórky? Jo jakože polární den? No jó.. Už tady je vidět přes celou noc, ale kolem druhý slunce alespoň na kousek zapadne. Což je fajn. No uvidíme, frčím dál.
Je to tu ale zrádný, jedete, jedete, jedete, učíte se, posloucháte norštinu, občas hudbu, jedete, zastavíte, dáte si něco k jídlu, řeknete si jestli už není třeba nějak pozdě a zjistíte, že je půl druhé ráno. Dle slunce se tu středoevropan opravdu orientovat nemůže, jestli je poledne nebo půlnoc v podstatě nejde rozeznat (snad jen v poledne máte slunce vpravo, o půlnoci vlevo, jenže dle toho se zase můžou orientovat jen místní). Jójó, půlnoční slunce, už vím co to je.
Je pozdě, že by nějakej kemp? Jeden tu je, jedu se tam podívat. Hmmm, tak na přespání to nevypadá. Ale alespoň že dětské hřiště tu mají. Jen se mi do hlavy stále vrací ta melodie: “ale co děti, mají si kde hrát?”
Vzhledem k tomu, že silnice je celkem rovná, auto potkávám asi jedno za hodinu a i přesto že stále vyhlížím soby, na které jsem byl upozorněn všemi, kdo kdy na severu byli a snad na každém cestovatelském webu. Žádné však nepotkávám, ach jo. A tak využívám dobu jízdy, comp za mě zpracovává fotky a já drtím norštinu – jak z knížky, tak z CDčka. Už jsem asi ve třetí lekci, hurá!
Pravdou je, že jak se tak člověk začte (zaučí), jede ještě pomalejc než by mohl a kouká, že ho předjíždí celkem slušná šílenost.
Na Finech taky obdivuju, jak jsou féroví. Tahle férovost se pokud vím začíná objevovat i u nás. Když vás chtěj změřit, daj vám o tom vědět. Pokud vím, sice EU funguje jak na drátkách, přeposílání pokut zatím nějak vázne. Ale nehodlám to riskovat.
Počasí se zas kazí, prší prší jen se leje a zas se přede mnou objeví něco, na české poměry nezvyklého, běžkař na silnici. Jsou ti Finové ale veselý kopy.
Jak si tak člověk jede a jede, netrvá dlouho a začíná blikat nervózní oranžová kontrolka signalizující nedostatek uhlovodíků v nádrži. Koukám, že mám štígro, hned značka s benzínkou, odbočuju..Avšak ejhle, kdepak to udělali inženýři z Finska chybu?
Opuštěná benzínka kdesi na severu..
No, naštěstí, jak zjišťuju o pár kilometrů dál, není toto jedinná benzínka ve Finsku. Což je fajn, už to vypadalo, že je ten sever zaostalejší než jsem myslel.
Malej moment..áááá, už je novej den. Asi 2 minuty to trvalo. Jsem asi 3 kilometry od Rovaniemi, hlavního města Laponska a také sídla Santa Klause. Jak se ale amíkům Coca-colového Santu podařilo nainstalovat sem mi vůbec není jasný. Jsou to prostě markeťáci, o kterých si našinci můžou nechat zdát.
Procházím se Rovaniemi asi ve dvě ráno a je tu veselo, jeden ožrala vedle druhýho, jeden se loučí se svobodou
jiná partička se zas rozhodla, že ze mě udělá profesionálního fotografa. Takže voilá, za tuhle fotku jsem dostal celé jedno euro.
Taky bych jí měl těm lidem už konečně poslat.
Procházím se městem a doufám, že to tu zasněžený vypadá tak nějak..líp.
Ale lidi jsou tu úplně skvělí, hlavně když máte v ruce celkem slušné fotografické nádobíčko. Jako vůůůbec to nejsou studený čumáci, jak se u nás traduje. Zvlášť když je pokročilejší hodina (na fotce to sice nevypadá, ale je dlouho po půlnoci – jen to slunce ne a ne zapadnout). Tihle týpci jsou odněkud z jihu (tuším že Vaaso, či tak nějak) a klučina na fotce co mi pózuje na kole se jmenuje Mikko, je umělecký řezbář, a fajn týpek. Kecáme asi 10 minut, jen to jde trochu obtížně, neumí ani slovo jinak než finsky. A já umim finsky jen jedno slovo – aurinko, neboli slunce (jak příznačné). A s tím si člověk moc dlouho nevystačí. 🙂
Santu hledám, ale marně. A tak sedám do auta a jedu dál vstříc severu. Jako ale řeknu vám, to slunce už mě začíná pomalu ..však víte co..Doma v obýváku mi bylo půlnoční slunce teoreticky úplně jasné, jenže tady na severu v realitě je to trochu něco jinýho. Když se můžete ve dvě v noci opalovat, je něco fakt špatně. Ale co, jedeme dál. Má to ale jednu fajn výhodu. V jednu v noci (OK, tady se hodí americké označení 1 a.m.) si můžete na odpočívadle sednout na lavičku, dvě hodiny se učit se norštinu a nepotřebujete umělý osvětlení. Jenže to sakra slunce pak nemůžete vypnout! Grrr.
Příroda je ve Finsku moc hezká, ale v podstatě velká nuda. Od Helsinek až na daleký sever vypadá dost podobně, všude rovina, lesy a jezera, lesy, jezera, lesy, jezera, jezera, jezera, jezera a ..komáři.. Ani nevím, jestli mi to přijde fajn, nebo ne. Nejdřív je to hezký, pak nuda, a nakonec fajn.
Wow, sakr, to přišlo rychle a nečekaně!!!!
Jsou tu, žijou, konečně je vidím, ty zvířata jedny ušatý. A z nějakýho důvodu maj silnici rádi a promenujou se na ní jak na kolonádě. Člověk přibrzdí, pak musí skoro zastavit, sobi se přece nenechaj při procházce rušit. (řidiči se tady na severu na sobi upozorňují bliknutím vystražnýma světlama)
Pak už jen pohled do kamery
Fešák, co. Setkání se soby je konečně za mnou (beze škod) a můžu jet dál najít si práci..v příštím článku..
